Kovář, podkovář, hrdina: Příběh Františka Lojka z Polničky, který za války schoval uprchlíka a vyráběl vozy pro celý kraj

Největší audioportál na českém internetu

Historické vozy z kovárny Františka Lojka v Polničce. | Foto: Dáša Kubíková, Český rozhlas

Poslechněte si vzpomínky paní Vlasty Svobodové na jejího otce Františka Lojka, kováře z Polničky

Nápis na domě uprostřed Polničky na Žďársku, kde vyrůstala Vlasta Svobodová, rozená Lojková, už není vidět. Místní si však dobře pamatují, jak firma jménem Nejstarší horácká vozovka vyráběla vozy pro zemědělce.

Kovárna fungovala za první republiky i za druhé světové války, ale poté ji komunisté znárodnili a připadla místní strojní traktorové stanici.

Obraz  Kovárny František Lojek

Paní Vlastě Svobodové po tatínkovi zbyly jeho vozy na fotografiích: „Takhle třeba měli ty vozy na klády, když se vozilo dřevo. Oni tady v té kovárně dávali dohromady celé ty vozy, měli soustruh, vyrobili podvozek, péra, kola, všechno tam dělali. No on tatínek vlastně byl kovář a podkovář, takže se tam kovali koně, ale dělal i lidem po dědině všechno, co bylo potřeba. A pak tuhlety vozy, štráfky se tomu říkalo. Byly to třeba vleky za traktor, za krávy dělal lehčí nebo za koně zase těžší, dělal několik druhů těch vozů,“ vzpomíná.

Historické vozy z kovárny Františka Lojka v Polničce

František Lojek se narodil roku 1906. V roce 1933 se oženil, a o pár let později se pustil do stavby nové kovárny. „Maminka vždycky říkávala, že když byla v tom roce 1939 mobilizace, tak měla strach, kdo dodělá rozestavěnou střechu. Potom ale tatínek pokračoval, postavil celou novou dílnu, a protože jak maminka vždycky vzpomínala, byl dost podnikavý, tak si už pořídil ventilátor místo šlapacích měchů, aby maminka nemusela šlapat. A babička říkávala - no jo, já jsem těhotná šlapala a ty nemusíš!“ usmívá se při vzpomínkách paní Vlasta.

Vlasta Svobodová z Polničky

Sama se narodila na konci roku 1943, z období války si proto nic nepamatuje. V rodině se ale vzpomínalo, jak kovář Lojek za války pomohl. „U tatínka dělal Jarda Hertl, a jeho brácha František byl totálně nasazený v Německu, a on tam odtud utekl. Přišel sem, a tatínek ho schoval. Udělali takovou skrýš v ponku v dílně, že když přišel někdo cizí, tak on se tam schoval, aby ho nikdo neviděl. Naše maminka na ty hochy Hertlovy vzpomínala strašně ráda, byli jako kdyby patřili do rodiny,“ vypráví paní Svobodová. Jaký hrdinský čin tatínek udělal, si uvědomila až jako dospělá. „Když si vzpomenu, jaké byly tenkrát postihy, tak za tohle by šla celá rodina pryč,“ dodává Vlasta Svobodová na závěr.

Mohlo by vás zajímat