České kořeny v Americe: Marie Žilová a její cesta s krojem přes oceán

Letos mezi ně zavítala i Marie Žilová z Nového Veselí, kterou známe, společně s její dcerou Evou Jurmanovou jako nadšené tvůrkyně krojovaných panenek. Přes panenky se paní Žilová spřátelila s krajankou z americké Oklahomy, která ji na festival pozvala. Ve svých 80 letech absolvovala společně s manželem a vnukem náročný program, přednášky, i tance v kroji.

Připravit si kroj na cestu byl ale zpočátku oříšek: „Mám dva kyjovské kroje a také valašský, ale do žádného z nich jsem se nevešla,“ říká s pobavením. Nakonec oblékla slovenský kroj ze Senice nad Myjavou, odkud pochází její manžel. Kroj patřil mamince ženy jejího bratra, která v něm chodila až do konce života. „Docela mi padl, jen jsem ho musela celý připravit,“ doplňuje paní Žilová. Další kroj připravila pro svou přítelkyni a hostitelku Debbie.

„Je to Češka ze čtvrté generace. Její prarodiče odešli už v roce 1875,“ vypráví. „Debbie mi napsala, když chtěla vědět něco o krojích jako takových. Je to už sedmnáct let. Zajímala se o kroje z Jihlavska, odkud přišli její předkové. Od nás má dvě panenky v těchto krojích, ženu a dívku.“ Národopisný festival v Oklahomě má za sebou už 59 ročníků. „Jejich předkové se tehdy rozhodli pro vystoupení, ne snad festival, ale něco jako začátek tradice,“ vysvětluje paní Žilová. Místní komunita českých potomků dnes žije velmi aktivně: mají dětský i dospělý taneční soubor, vlastní sokolovnu, každou sobotu tancují, hraje dechovka, a čepuje se pivo, ve školách se učí o krojích a československé historii.

„Proti Vysočině je Oklahoma je úplně placatá, jako prkýnko,“ směje se paní Žilová. K festivalu ale neodmyslitelně patří i koláče. „Napečou toho hrozně moc. Čtyři měsíce před festivalem se každou sobotu scházejí a pečou až do večera,“ popisuje paní Žilová. Koláče s mákem, povidly či marmeládou zamrazí a na festivalu se prodají do posledního kusu. Výtěžek celou akci, kde se schází na 50 tisíc lidí, zaplatí. A co ji zasáhlo nejvíce? „Je krásné vidět čtyři generace Američanů, kteří pořád vědí, odkud pocházejí. Říkám si, že kdyby v českém národě bylo trošku víc toho češství, neškodilo by to. Bylo to nádherné a budu na to vzpomínat do konce života.“