Kdo, když ne my. Kdy, když ne teď?

V Jihlavě přenášeli aktuální informace o dění v Praze nejen studenti vysoké školy zemědělské a herci Horáckého divadla, ale i nadšenci, kteří všeho nechali a šli dělat revoluci. Byli mezi nimi mimo jiné i doktor Pavel Svítil, tehdy kopáč Petr Kubíček a mladý muzikant Bedřich Musil. „Ona to byla revoluce po práci. Já byl dopoledne v nemocnici, dvakrát denně jsem šel na Občanské fórum, pak jsem se pět hodin vyspal, mezitím jsem jel do Prahy. Byla to doba hektická,“ vzpomíná Pavel Svítil. Petr Kubíček málem i práci obětoval. „Když jsem se s kolegy domluvil, že jdeme do toho a šel jsem to říct študákům. Když jsem se vrátil, měl jsem výpověď. Odpoledne už jsem ji neměl, protože ten člověk šel s námi,“ vzpomíná s úsměvem.

Velmi důležité tehdy bylo vysvětlit lidem, co se vlastně děje. Všichni vzpomínají na výjezdy do továren a okolních vesnic. „V těch fabrikách to bylo nejhorší. Ta masírka oficiálních médií byla tak obrovská a ta dehonestace kohokoliv, kdo se postavil na stranu studentů, byla obrovská. Přesvědčit je jen aby neříkali, že je to špatně, bylo těžké,“ říká Bedřich Musil. „Já jsem byl v Telči, ve Smrčné, v Dudíně. Tam člověk přijel a musel se snažit vysvětlit lidem, co je vlastně čeká, co se děje,“ doplňuje Pavel Svítil.

Václav Havel byl na hradě a stejní lidé připravovali první svobodné volby. „Ta euforie vydržela možná rok, dva a pak jsme se dostali do situace, kdy revoluce požírá své děti,“ popisuje porevoluční dobu Petr Kubíček. „Stala se z toho běžná politika,“ přidává se Bedřich Musil.

Všichni tři se shodují, že by do toho pro dobrou věc šli znovu. Nebrblají na politiku, vědí, že je to jen a jen na lidech. „Já bych cinkal, až by se hory zelenaly a myslím, že bychom se tam všichni potkali,“ uzavírá Bedřich Musil.