Zdeněk Štajnc vytváří nádherné koláže z not a útržků starých map. Šedesát pět svých děl daroval třebíčskému muzeu

Doma mu říkali, že když chce být výtvarníkem, musí se nejdřív vyučit nebo vystudovat. Zdeněk Štajnc tak nastoupil na střední průmyslovou školu a umění dělal po práci. Dodnes toho nelituje. Svá díla mohl a stále může tvořit svobodně.

„My jsme měli štěstí, že jsme se tím výtvarnictvím nemuseli živit, my jsme si mohli myslet a malovat, co jsme chtěli,“ říká Zdeněk Štajnc. Výtvarnému umění se věnuje už od šedesátých let minulého století, kdy s kamarády založili výtvarnou Skupinu Čtyři, která vystavuje dodnes. Klasické krajinky a olejomalbu brzy opustil. Zamiloval se do koláží.

Nevěděli jsme roupama co dělat, líbil se nám dadaismus

„V té době jsme nevěděli roupama co dělat, tak jsme se snažili všechno možné kombinovat, zkoušet, jaký to bude mít účinek,“ vzpomíná. Výtvarným směrem Zdeňka Štajnce se stal dadaismus. „Dostal jsem se i k takové velké hromadě partitur určených di sběru. Napadlo mě, že bych je mohl přetvořit nějakým způsobem,“ říká výtvarník. Právě notové záznamy a také mapy jsou součástí mnoha jeho děl. „Jsem zastáncem té tvorby, která se snaží z materiálu, prostředků tohoto světa vytvářet něco nového, úplně nový svět,“ vysvětluje.

Na začátku nikdy nevím, co z toho bude

Zdeněk Štajnc bydlí v panelákovém jednopokojovém bytě v Třebíči. Aby v něm mohl žít i pracovat, bylo nutné ho přizpůsobit a využít každé volné místo. „Schraňuji si ty materiály s tím, že je jednou využiji,“ říká a ukazuje na komodu, kde má uložené partitury, mapy a staré kalendáře. I komoda je jeho dílem. „Pokud se pouštím do výroby nějakého nábytku, tak si udělám představu, co bych asi chtěl, ale během té tvorby nacházím různá řešení, takže nikdy dopředu nevím, co z toho nakonec bude,“ říká výtvarník. Je vidět, že i k výrobě nábytku přistupuje jako ke svým kolážím. Z různých zbytků si vyrobil i malířské štafle.

Ukázka díla výtvarníka Zdeňka Štajnce z Třebíče

O mé dílo bude dobře postaráno

Šedesát pět děl daroval Zdeněk Štajnc třebíčskému Muzeu Vysočiny. „Byl jsem se tam podívat, jak jsou ty věci uskladněné. Bez hodnocení morální věci nám zbyde jenom to praktické. A praktické je to, že moje dílo dojde ke společenskému uplatnění a potom, že o ně bude opravdu odborně postaráno,“ říká Zdeněk Štajnc.

Spustit audio