Z nucených prací se Ladislav Hladík dostal domů posledním vlakem. Byli v něm němečtí vystěhovalci
Před šesti lety jsme natočili rozhovor s Ladislavem Hladíkem z Přibyslavi. Vzpomínal na válečná léta a také na práci pro německou armádu, které se jako mnoho jiných mladých lidí nevyhnul.
„Bylo to nějak na rozhraní ledna a února, tak sem dostal povolávací rozkaz na opevňovací práce na Moravu,“ vzpomínal Ladislav Hladík. Tehdy ho spolu s kamarády odvezl vedoucí úřadu práce do Jihlavy na nádraží. Tam už pod čekali na vlak. Nikdo nevěděl, kam vlastně pojedou. Pod dohledem příslušníků SA pak dojeli do Šlapanic u Brna, odkud šli pěšky do deset kilometrů vzdáleného Podolí. „Tam už měli vůz, a na tom byly naložené obyčejné pytle. Říkali nám, že nad Podolím je stoh. Tak jsme si tam museli jít do toho nacpat slámu. A to bylo naše lůžko,“ vyprávěl pamětník.
Kopali jsme příkopy pro tanky. Tři metry hluboké
V Podolí mladí muži kopali zákopy pro tanky. „Příkop byl tři metry hluboký. Deset kluků muselo vykopat deset metrů za týden,“ upřesňoval Ladislav Hladík. S jarem se začala k Brnu blížit fronta, a Němci pracovníky přesunuli do Řečkovic. Odtud chodili do Černého Pole hloubit klikaté uličky k do země zapuštěným kanónům. Brno už bylo v té době bombardované každý den, a mladí muži cítili, že pokud neutečou hned, nemusí se jim to už podařit.
Výpravčí skupince mladíků zastavil vlak s německými vystěhovalci
Devatenáctého dubna 1945 tak skupina chlapců utekla přes plot v zahradě. Mířili na nádraží. „Ptali jsme se tam výpravčího, kdy pojede vlak na Německý Brod. A on povídá: Dyť už žádný vlaky nejezdí!“ vzpomínal Ladislav Hladík. Skupinka se tak ukryla v nedalekém lese, a na nádraží si chlapci chodili jen k pumpě pro vodu. Naštěstí přišla dobrá zpráva. „Ten výpravčí nám řekl, že pojede poslední vlak s vystěhovalci z Brna, a že on nám ho zastaví,“ říkal pamětník.
Děti brečely, Němky nadávaly. Tak jsem se dostal domů
Vlak zastavil, ale byl úplně plný. Někdo vylezl na střechu, Ladislav vylezl na okno, zachytil se trubky od brzdy a tak jel. „Nemohl jsem se postavit na zem. Tam bylo oblečení, potraviny, a na těch hadrech leželo spousta dětí. Vono to řvalo, brečelo,“ říkal. „Němky nám tam nadávaly. Já jsem si povídal: vlez mi na záda. Takhle jsem se dostal domů,“ vzpomínal s úsměvem.
Mohlo by vás zajímat
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor


Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.