Z nucených prací se Ladislav Hladík dostal domů posledním vlakem. Byli v něm němečtí vystěhovalci

Dodnes na těch pár strašných měsíců do konce druhé světové války vzpomíná.

„Bylo to nějak na rozhraní ledna a února, tak sem dostal povolávací rozkaz na opevňovací práce na Moravu,“ vzpomíná Ladislav Hladík. Tehdy ho spolu s kamarády odvezl vedoucí úřadu práce do Jihlavy na nádraží. Tam už pod čekali na vlak. Nikdo nevěděl, kam vlastně pojedou. Pod dohledem příslušníků SA pak dojeli do Šlapanic u Brna, odkud šli pěšky do deset kilometrů vzdáleného Podolí. „Tam už měli vůz, a na tom byly naložené obyčejné pytle.  Říkali nám, že nad Podolím je stoh. Tak jsme si tam museli jít do toho nacpat slámu. A to bylo naše lůžko,“ vypráví pamětník.

Kopali jsme příkopy pro tanky. Tři metry hluboké

V Podolí mladí muži kopali zákopy pro tanky. „Příkop byl tři metry hluboký. Deset kluků muselo vykopat deset metrů za týden,“ upřesňuje Ladislav Hladík. S jarem se začala k Brnu blížit fronta, a Němci pracovníky přesunuli do Řečkovic. Odtud chodili do Černého Pole hloubit klikaté uličky k do země zapuštěným kanónům. Brno už bylo v té době bombardované každý den, a mladí muži cítili, že pokud neutečou hned, nemusí se jim to už podařit.

Výpravčí skupince mladíků zastavil vlak s německými vystěhovalci

Devatenáctého dubna 1945 tak skupina chlapců utekla přes plot v zahradě. Mířili na nádraží. „Ptali jsme se tam výpravčího, kdy pojede vlak na Německý Brod. A on povídá: Dyť už žádný vlaky nejezdí!“ vzpomíná Ladislav Hladík. Skupinka se tak ukryla v nedalekém lese, a na nádraží si chlapci chodili jen k pumpě pro vodu. Naštěstí přišla dobrá zpráva. „Ten výpravčí nám řekl, že pojede poslední vlak s vystěhovalci z Brna, a že on nám ho zastaví,“ říká pamětník s tím, že dodnes je výpravčímu vděčný.

Děti brečely, Němky nadávaly. Tak jsem se dostal domů

Vlak zastavil, ale byl úplně plný. Někdo vylezl na střechu, Ladislav vylezl na okno, zachytil se trubky od brzdy a tak jel. „Nemohl jsem se postavit na zem. Tam bylo oblečení, potraviny, a na těch hadrech leželo spousta dětí. Vono to řvalo, brečelo,“ říká. „Němky nám tam nadávaly. Já jsem si povídal: vlez mi na záda. Takhle jsem se dostal domů,“ vzpomíná, dnes už s úsměvem.