Uviděl na ulici malíře a chtěl se jím také stát. Světoznámý Alfréd Justitz z Nové Cerekve
Židovské hřbitovy v Nové Cerekvi byly za čtyřicet let předchozího zřízení zcela zdevastované, zarostlé, náhrobky poházené a rozbité. Ladislav Hodík se svou ženou Libuší a dalšími obyvateli založili Spolek pro synagogu, který se zasloužil o rekonstrukci synagogy i opravu zničených hřbitovů. „Byla to ostuda pro celé okolí, že nechali hrob takového velikána, malíře, který je známý po celém světě, takhle zničit,“ vzpomíná rozhořčeně Libuše Hodíková na začátky prací na hřbitově.
Z rodiny Justitzovy jsou zde tři výrazné náhrobky, patřící Alfrédovu bratrovi Arnoštovi, který byl architektem a jejich otci Adolfovi.
„To byla rodina, která pocházela původně z Pacova. Měli velký statek a tatínek byl doktor. Říkali mu lékař lidumil, protože léčil nejenom židy, ale i křesťany. Ten byl úplně zlatý, každému pomohl, každý se na něj mohl obrátit a na svou dobu toho hodně věděl. Bohužel zemřel asi v dvaašedesáti letech,“ vypráví paní Libuše. Měl tři syny a dceru a nejmladší ze synů Alfréd se věnoval malířství. „Když byl v Jihlavě na německém gymnáziu, tak jednou viděl malovat Romana Havelku. Tak si k němu stoupl a řekl: Rozhodl jsem se, že budu malířem. No a bylo,“ usmívá se znalkyně židovské historie v Nové Cerekvi.
Za války nemaloval, nechtěl
Alfréd Justitz měl v rodině podporu, a tak mohl odejít studovat do Prahy. Nejprve na vysoké učení technické architekturu k Janu Kotěrovi, ale po roce přešel na akademii výtvarného umění. Jeho tvorbu nejvíce ovlivnila návštěva Paříže a setkání s francouzskými malíři, jako byl Paul Cézanne nebo Honoré Daumier. Jejich vliv, ale stejně tak vliv kubistických malířů té doby, je vidět v celém dalším malířově díle. Během první světové války malovat nemohl, a pod vlivem válečných hrůz ani nechtěl, ale po válce se k plátnům znovu vrátil.
V roce 1919 se také oženil – vzal si svou sestřenici Annu Pollakovou ze sousední vesnice z Proseče Obořiště, která byla o 14 let mladší a byla mu velmi oddaná. „Děti neměli, a tak s ním cestovala všude po světě, byli v Berlíně, v Paříži, všude,“ vypráví znovu Libuše Hodíková. „Potom onemocněl, začal pokašlávat, ještě se k tomu přidal tyfus, tak ho odvezli na Slovensko, kde se dlouhé měsíce léčil. Pak se mu k tomu přidal zánět pohrudnice, strašná komplikace, takže zemřel v roce 1934 ve svých čtyřiapadesáti letech. Manželka Anna ho přežila jen o pár let. Tři měsíce po začátku německé okupace se otrávila.“
To nejkrásnější vidíme i na nejskromnějším kousku země
Obrazy Alfréda Justitze se začaly za vysoké ceny prodávat až desítky let po jeho smrti. Na všech je vidět, čím se v životě řídil. „Měl takové krásné krédo,“ cituje paní Libuše zpaměti. „Myslel jsem, že k tomu, aby člověk něco dokázal, je třeba zvláštního umění a prostředí. Teď vidím, že zlato a všechny drahokamy rostou na nejskromnějším kousku země. A že je třeba mít jen pravou vůli a pravý jediný cit, aby člověk všude viděl jen to nejkrásnější.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
