Po osmnáctikilometrové jízdě se psím spřežením je člověk nadšený a špinavý

Smečka psů
Další podcasty, rozhovory a příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Smečka psů

Několikanásobný šampion České republiky v mushingu Vít Kolátor chová svou smečku alaskánů ve Žďáře nad Sázavou. Podzim je doba, kdy se ochladí a začíná se s tréninky na závody, které pak probíhají většinou v zimě na saních. Jednou tréninkovou jízdu jsem s ním absolvovala také.

U brány mě vítá smečka nadšených psů, kteří dobře vědí, že když přijde jejich pán z práce, půjde se běhat. Zatímco Vít Kolátor zapřahá deset párů do spřežení, psi nedočkavě vyjí a štěkají. Podzimní jízdy vyžadují, aby se vozík dostal přes všechny překážky, protože se jede přes pole, kořeny, po kamenitých cestách a všude jsou louže, někdy i dost hluboké. Proto Vít Kolátor použil šípová kola a některé další součástky z traktoru a já můžu pohodlně usednout na sedačku z osobního auta.

V noci se musí svítit

Je chvíli se setmí, a tak když žďárský musher zamlaská a vydá povel k běhu. Na hlavě má připevněnou čelovku. Také na vedoucí dvojici psů svítí červené světýlko, aby bylo spřežení vidět. Psi nadšeně vybíhají a Vít Kolátor, který za mnou na voze stojí a řídí, mi mezitím vypráví: „Ti psi, co nás vezou, se jmenují alaskáni, protože pocházejí z Aljašky. Jsou to vlastně účeloví kříženci pro závody psích spřežení. Není to rasa uznaná, proto každý vypadá tak trochu jinak, ale důležitější než vzhled jsou jejich vlastnosti. Jak běhají, jak žerou, jestli mají odolný packy, jestli jsou hodní na lidi i na sebe.“

Psi slyší na povely, které mohou být jakékoliv, jen se musí od sebe výrazně lišit. Potřebují vědět, kdy zahnout doleva, kdy doprava a umět zastavit. Tihle psi reagují na povely „dži“ a „ho“, které jsou jednoduché a krátké. Za jízdy zastavujeme jen několikrát a krátce, protože psi chtějí běžet. „To víte, že je to baví, jinak by to ani nemělo smysl,“ směje se Vít Kolátor.

Vedou Štěpán s Vašíkem

Nejdůležitější je mít vycvičených několik dvojic lídrů, tedy vedoucích psů. Měli by být nejšikovnější, dobře vybírat zatáčky, nevšímat si divoké zvěře, když ji někdy potkáme a hlavně, co je nejtěžší, tak umět zahnout do volného terénu, tam se jim nejhůř orientuje,“ vysvětluje musher.

Smečka psů připravneá k běhu

Když slyším, že Láďu přestávka nebavila, musím se smát a ptám se Víta Kolátora na jména. „Pomáhají nám vybírat děti, takže jsme měli celý Čtyřlístek – Fifinku, Bobíka, Pinďu i Myšpulína. Máme tady Evžena, Knedlíka, Bobinu, Vendulka, Olda, Bohouš a vepředu jsou Štěpán s Vašíkem. Na závodech mají všichni cizí jména, tak je to fajn.“

Je zima a krásně

Podzim teprve začal, ale večer v polích je už zima taková, že oceňuji svoje tři vrstvy a zimní péřovku, čepici i rukavice. „Když se jede na saních, ty musí brzdit řidič sám, takže se celý zpotí, tam nám zima nebývá, ale touhle dobou je potřeba se teple obléct,“ říká Vít, který se psy už jel i obtížný závod ve Francii. Nad temným obzorem svítí srpek měsíce, nikde nikdo, cestu křižují srnky. Psům se zpátky nechce, ale po hodině se už blížíme k domovu. Zatímco z nich se špína a bláto postupně odrolí, já budu muset všechno komplet hodit do pračky, ale za ten krásný zážitek to rozhodně stálo.