Ochotnické divadlo dělají ochotně

„My jsme založili soubor u nás doma v Polné na zahradě u keříku rybízu, kam jsem chodili s Františkem potají kouřit. František přijel a řekl: Hele, já bych chtěl vlastní soubor. Já říkám: Franto, já taky,“ vzpomíná na vznik ochotnického divadla Martina Nováčková. „U toho jsme si naplánovali, že si chceme rád, užívat si toho času a mít se rádi,“ dodává.

Rádi se Zmatkaři mají. A podle toho co říkají, by mohli psychologové divadlo doporučovat jako terapii. „Já vždycky hraju čůzy, že se strašně vybiju. V reálu pak nemusím být čůza,“ směje se Markéta Brodinová. „Ti lidé jsou si najednou blíž, vzájemně se otevírají. Musí spolu mluvit z dvaceti centimetrů, nebo dát někomu pusu. Potom se to přesouvá do normálního života. Člověk se dotýká lidí, objímá je. To jsem nikdy předtím nedělala,“ říká Tereza Fialová.

Zmatky prý Zmatkaři zažívají jen na zkouškách. „Třeba někdo neví o zkoušce, někdo to ví dvakrát,“ říká principál souboru František Kunst. „Vždycky to ale dobře dopadne,“ dodává rychle.