To byly tuny uhlí, které jsem do kotle naházel!

„Je to velikej kus mého života, protože jsem většinu času strávil v Telči v depu,“ říká strojvůdce Antonín Zažímal. Na dráhu přišel v roce 1968 a v Telči jezdil i s parní lokomotivou. „To byla velký dřina. Nejhorší byly změny ročních období. V zimě jsem i strkal nohy do pece, abych si je ohřál,“ vzpomíná Antonín Zažímal. Teď už s úsměvem. Jak už to tehdy bývalo, prošel nádražím od píky. „Musíte absolvovat dílenskou praxi, abyste dovedl mašinu opravit, potom jsem byl jako topič. To byly tuny za tu dobu!“

Časem přišly do Telče motorové vozy. Strojvůdci je vítali s rozpaky. „Jsme si mysleli, že parní lokomotiva je něco jinačího, že je lepší. Jenže pak si zvyknete a říkate si: Ještě že ty parní lokomotivy skončily,“ říká Antonín Zažímal. Dnešní lokomotivy už srovnává s kokpitem letadla.

Měnily se nejen lokomotivy, ale i vagóny pro cestující. „Když jsem přišel do Telče, tak tady byly ty stojednatřicítky, zvané Hurvínci. Měly lavice dřevěné a kolikrát šly výpary do vozu. Ti cestující to neměli lehké,“ říká Antonín Zažímal. Vlaky se podle něj zlepšily, cestující zhoršili.

Ani v důchodu na nádraží Antonín Zažímal nezanevřel. Se společností Telčské dráhy otevřeli v nádražním depu muzeum. Najdete tam nejen celou historii železnice, které kdysi vedla až do Rakouska, ale i spoustu předmětů, které už v moderních vlacích nenajdete. Třeba i ohmatanou lopatu ze staré parní lokomotivy.