Ani za celý život nemůžeme stihnout vyrobit všechny kroje, které u nás jsou, říkají Marie Žilová a Eva Jurmanová

Do miniatur skutečných krojů oblečených na panenkách se spolu pustily před sedmnácti lety, a za tu dobu jich vznikly více než tři stovky. Domů se jim ani všechny nevejdou, přestože obývací pokoj Marie Žilové je plný vystavených panenek – od nejmenších přes střední velikosti, až po ty veliké. Každá má svoji dokumentaci a podrobný popis kroje včetně použitých materiálů, výšivek a přesně rozepsaných desítek hodin práce.

Prsty rozpíchané do krve a zpocené ruce​

Na stojánku je připravená panenka, která bude nosit hanácký kroj. Zatím má nasazený jen čepeček, a obě ženy teď pracují na kroji. Proč musí být čepeček první? „Poprvé jsme udělaly tu chybu, že jsme nejprve oblékly panence kroj, a pak jsme chtěly nasadit čepeček, ale takhle to nejde. Čepečky ze skládaných šátků jsou velmi složité a u zmenšenin na panenku je to ještě horší. Složit jako ve skutečnosti to nejde, na to je šáteček moc malý, tak jej uděláme z nastříhaných kousků a sešijeme,“ popisuje Marie Žilová.

Její dcera vyšívá drobnou jehlou zmenšeninu výšivky a používá jen jednu ze šesti nitek, z nichž je složená běžná vyšívací mulinka. „Nikdy jsem se nenaučila používat náprstek, takže když vyšívám v zimě opravdu hodně, mívám do krve rozpíchaný prst,“ přiznává Eva Jurmanová. V létě si zase musí každých deset minut umývat potící se ruce, aby nebyla výšivka ušmudlaná, ale krásně čistě bílá.

Na každé panence v kroji jsou hodiny práce

„Když začínáme vyrábět úplně nový kroj, tak to trvá kolem půl roku, musíme nejprve nastudovat odbornou literaturu, domluvit se, z jakého období budeme kroj zpracovávat, musíme vybrat panenku, protože každá má nějaký specifický výraz. A teprve potom začínáme pracovat,“ vysvětluje Eva Jurmanová.

Odborné literatury mají asi šest metrů, jak se smíchem dodává její maminka: „Knížky máme všude v kuchyni, v ložnici, v obýváku, prostě všude.“ I když se národopisné knížky shánějí těžko, po některé z výstav, kam chodí nadšené babičky, občas přijde balíček s knížkami, které už rodina nechce. „To je pak pro nás jako poklad,“ usmívá se Eva Jurmanová.

Vlčnovský kroj je nejkomplikovanější

Na pracovním stolku stojí připravená další panenka a vedle ní je vyfotografovaná dívka ve vlčnovském kroji. Zatím má na sobě punčochy a boty. Marie Žilová kromě šití a vyšívání krojů také ševcuje – podle předlohy vyrobí z koženky zmenšené botky i s ozdobami: „Jsou to shrnovačky a zdobené do boku,“ ukazuje na panence, kterou společnými silami ženy oblékají. „Tady je spodní sukně, takzvaná cudná, na to se dá nejkratší spodnička, suknice, která skoro nebude vidět, i když jsme ji vyšívaly dvanáct hodin,“ říká paní Žilová a její dcera s úsměvem dodává: „Když se dívka večer svlékla, musela mít všechno vyšívané, všechno krásné. Ony byly velké parádnice.“

Kroj družičky z Vlčnova je zatím nejtěžší, s jakým se ženy setkaly. Má nejvíce komponentů, složitě skládané rukávy, mnoho sukní a spodniček a svrchní zástěru i korunu z květů na hlavně. „Je to velmi pracný kroj, za tu dobu, co děláme kroje, jsme se snad nesetkaly s komplikovanějším krojem,“ říká Eva Jurmanová.

Panenka se jmenuje Valentina. Každá panenka z dílny E+M má svoje jméno. „Vybíráme podle starého kalendáře a ještě se žádné jméno neopakovalo,“ usmívá se Marie Žilová. Jmen i krojů je stále dost, jsou si obě jisté: „Vždycky se nás všichni ptají: a co budete dělat, až je všechny zpracujete a já jim říkám: ani já ani maminka za celý svůj život nezpracujeme všechny kroje, které jsou,“ uzavírá Eva Jurmanová.