Zlaté rámy už lidé moc nechtějí
Na Svatovítském náměstí v Pelhřimově najdeme úplný řemeslnický koutek. Svou dílnu tam má švadlena, kameník, instalatér, kominík, opravář praček, sklenář a s ním i rámař. Rámařině se už přes třicet let věnuje Josef Krejčí.
Josef Krejčí začínal v roce 1971 jako sklenář a k rámům se dostal v osmdesátých letech, když odešel jeho předchůdce. „Moc se toho nezměnilo, akorát trošku ta technika na řezání a taky se dnes rámy nesbíjejí, sešívají se sponkovačkou. Je to lepší a hlavně rychlejší,“ říká Josef Krejčí. Při výrobě rámu je asi nejdůležitější trefit pravý úhel. Dříve rámař používal kosořez nebo pilku s nastaveným úhlem, teď je i na to technika. „Dneska už to řežou vidiové pily, nebo jsou na to sekačky, které to přesně nasekají,“ dodává rámař.
Změnil se i vkus zákazníků. Už tolik nechtějí mohutné zlacené zdobené rámy. Na odbyt jdou jednoduché lišty v nejrůznějších barvách, dokonce i růžové. „Lidé mají různá přání, zvlášť ženské jsou vybíravé,“ směje se. Josef Krejčí rámuje nejen obrazy, ale i zrcadla, dětské obrázky, skládačky puzzle a v poslední době hlavně plakáty. „Mám tady dva nebo tři malíře, kteří sem chodí. Ti chtějí vyrobit jen rámy a obrazy si pak do nich dají sami,“ doplňuje.
Rámařina je očividně stále žádané řemeslo. Josef Krejčí by už mohl být v důchodu. Protože ale zákazníci stále chodí, rámuje dál. „Chválí ho tady. Kdo tady u něj má nějaký rám, tak ho chválí, že je to dobře udělaný,“ říká na závěr pan Josef, který právě přišel do dílny.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor


Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.