Namalovat akvarel není jen tak, chce to hodně trpělivosti a zkoušet pořád dokola

Lucie Jakubíčková z Třebíče to prožívá při vzniku každého svého obrázku. Když si pak divák prohlédne hotové dílo, nic z těchto bouřlivých emocí na něm nepozná. Luciiny pohodové barevné obrázky s náladou místa, kde vznikly, budí dojem, že namalovat obrázek vodovkami dokáže každý.

Zkuste to také…

„Určitě to jde, zkuste to,“ usmívá se mladá malířka s kuchyňským stolem pokrytým výbavou. „Je dobré pořídit si papír vyloženě na akvarel. Existuje jich více druhů, různé gramáže i hrubosti povrchu. V tom hrubém se barva vsaje dřív, na hladkém trvá, než uschne. Akvarelové barvy a několik štětců. Možná jich ani není potřeba tolik. Kdybych si měla vybrat třeba tři, tak jeden větší plochý například na oblohu, střední kulatý se špičkou a tenký na detaily,“ ukazuje Lucie.

Poté, co vybere motiv, načrtne si obyčejnou tužkou obrysy a pak si obrázek rozdělí na tři fáze. Akvarelových technik existuje více. Buď se dá malovat na mokrý papír a pak postupně přidávat barvy. Nebo malovat rovnou na suchý papír, začít od nejsvětlejších barev, a potom postupně přidávat tmavší na místa, která jsou ve stínu.

„Občas ta barva steče někam, kam nechcete, ale i v tom je kouzlo akvarelu,“ usmívá se. „Když si namícháte odstín a zdá se vám, že je stejný, tak to je vlastně špatně, protože akvarel potom vždycky zesvětlá, takže se musí malovat tmavší,“ přidává jeden tip pro začátečníky.

Sama začínala opakovaným lístečků kytiček, aby zjistila, kolik je potřeba vody, kolik barvy a v jaké fázi a co přesně barva na papíře udělá. Nepovedené obrázky si schovává, aby si v budoucnu mohla připomenout, jaké chyby se občas mohou přihodit.

Malování má v rodině

Lucie Jakubíčková akvarelem namaluje cokoli – portrét, krajinu, zalidněné město, zátiší, detail i velký záběr. Ve sbírce jejích obrázků najdeme motivy z Vysočiny, ale i z několikaletého pobytu v Anglii mořské pobřeží či anglický venkov.

Chuť pustit se do náročnější techniky akvarelu nepřišla zničehonic. „Já jsem od malička chodila do kroužku na ZUŠ v Třebíči. Můj tatínek také maluje, teď už spíš kreslí, dělá tuš a uhel. A náš rodinný přítel byl akademický malíř Josef Kremláček, tatínek mu třeba pomáhal vyrábět šablony na jeho ilustrace, takže jsem pořád byla v tom prostředí, sem tam jsem něco namalovala a pořád mě to drží. Je to něco, co mi dává smysl. A tím, jak ta technika náročná, tak mi pokaždé připadá jako výzva,“ přiznává se Lucie.