Na Vysočině kdysi býval zlatý důl. I po pěti stech letech láká říčka Brtnice nadšence s rýžovací pánví

13. červenec 2016

Příběhy z Vysočiny

U Opatova na Třebíčsku v místě zvaném Vlčí jámy byl kdysi důl na zlato. Křemennou rudu tehdy ve třináctém století vozili ke zpracování do dva kilometry vzdáleného mlýna. Dodnes je v tom místě rybník, který se jmenuje Zlatomlýn, a dodnes je možné, i když vzácně, v říčce Brtnici najít nějakou tu zlatinku.

V písku jsme už žádné zlatinky nenašli. Zůstaly granáty a titanová sloučenina rutil

V místě původního zlatomlýna jsme našli úlomek mlýnského kamene. Jsou na něm ještě zřetelné rýhy po mletí křemene

Tak mohla vypadat křemenná ruda, kterou mleli ve zlatomlýně

Pohled na křemenný mlýn z devatenáctého století. Původní, středověký, stál pár metrů před ním

Pánev je připravená, jde se rýžovat zlato

Milan Vokáč při rýžování zlata v řece Brtnici

Ke Zlatomlýnu se dostanete z Opatova po žluté značce

To, že se v oblasti rybníka Zlatomlýna zpracovávalo zlato, potvrdily archeologické nálezy. Před lety tu archeologové našli keramiku, ale i úlomky mlýnských kamenů. Proč ale zlatomlýn tehdy nepostavili hned u dolu. V té době muselo být velmi náročné vozit rudu i jen dva kilometry. Má to praktický důvod. Mlýn potřebuje vodní pohon a místo pod rybníkem bylo ideální.

Ženy a děti rozbíjely křemennou rudu na menší kousky obyčejnými kladivy

Křemennou rudu tehdy ve mlýně mleli v podstatě podobně jako obilí. Předtím ji ale musely ženy a děti palicemi roztlouct na menší kusy. „Aby se daly upražit a zbavily se nežádoucích příměsí a mohly být sypány mezi mlýnské kameny,“ vysvětluje archeolog Milan Vokáč. Křemenná moučka pak putovala na rýžovací splavy, kde proud vody zbavil moučku lehkých podílů. Zůstávaly těžké minerály a zlato. A to je v podstatě i princip rýžování v pánvích, jaké známe z amerických westernů.

Dnešní rýžovací pánve jsou plastové

S rýžovací pánví ale nemusíme jezdit až na Aljašku. I v Čechách je možné si ji pořídit. Je plastová a funguje docela dobře. Ono jde stejně hlavně o cvik. Právě říčka Brtnice, která teče u Zlatomlýna, občas nějakou tu zlatinku, jak se malinkým šupinkám zlata říká, vydá. Častěji ale novodobý prospektor najde jiné minerály. Například granáty, které tehdy ve středověku zůstávaly v hlušině.

Rýžování vyžaduje cvik, dobré oči a alespoň základy geologie

Na louce pod Zlatomlýnem jsou sem tam vyvýšeninky, kterých by si laik ani nevšiml. Archeolog Milan Vokáč ale hned vysvětluje, že jsou to právě hromady hlušiny, kterou tehdejší hledači odkrývali, aby se dostali ke zlatu. Pro pokus o rýžování je písek v těchto hromadách ideální. „Teď musíme písek v pánvi opatrně promývat. Lehké minerály a horniny jsou proudem vody odnášeny,“ Milan Vokáč točí pánví a za chvíli je v ní písku tak třetina a je viditelně tmavší. Větší kusy lehčích rud vystrkuje z pánve prstem a na dně ukazuje narůžovělé krystalky granátu a stříbřité kousky rutilu – sloučeniny titanu.

autor: Irena Šarounová