Kat to nikdy neměl jednoduché. Kvůli špinavé práci se k němu nikdo nehlásil

Průvodci v katovně jsou v kostýmech, voní tu středověké dobroty a u kovadliny se ohání kladivem kat. Proč u kovadliny a ne u popravčího špalku? „Poprava byla vždycky výjimečnou událostí,“ vysvětluje archivář Martin Štindl. „V 16. století bývalo v Meziříčí kolem 7 poprav do roka, ale následující dvě století to bylo i méně. Kat měl proto mnoho dalších povinností. Jakožto osoba veřejná si musel kat své peníze zasloužit,“ dodává s úsměvem hejtman šermířů Radek Kamenský. Kat přitakává: „Abych tady nestál jako tvrdé Y, tak jsem si řekl, že vykovu pár hřebíků.“

Mučil i léčil

Kat to musel umět i s kovadlinou. Většinu nástrojů, které potřeboval k mučení vězňů, pálení kůže, žhavení boků a podobně, si sám upravoval. Martin Štindl dodává: „Povinností kata bylo v průběhu mučení nebo mezi jednotlivými fázemi mučení ošetřovat ty vyslýchané a mučené, aby zase vydrželi další stupeň. Proto musel umět i rány ošetřovat.“ Kat se tedy vyznal v bylinkách a mastech, rovnal kosti, trhal zuby a uměl ošetřit rány. Přesto byl po většinu času od společnosti odstrčen.

„Kat byl takzvanou sníženou osobou a samozřejmě příslušník většinové občanské společnosti s ním nechtěl nic mít, většina jím opovrhovala. Kat po výkonu exekucí nakládal s mrtvolami, čistil město od mrtvých zvířat, ale také od fekálií a odpadků, což byly všechno činnosti zatracované a zavrhované. S katem nikdo nesedal ke stolu a nikdo zbytečné hovory nezapřádal. Dokonce když došlo na pomluvu, že si někdo s katem zadal, došlo to až k soudnímu sporu,“ vypráví Martin Štindl.

Kat měl vlastní bránu do města, kterou nikdo jiný nechodil, dokonce ani dobyvatelé při nájezdech. Kata se nebáli jen lapkové, kteří jej občas okradli. „Poslední popravu jsme měli v Meziříčí v roce 1730, tak od té doby se přece jenom náš Lojza kat už trošku nudí, tak vzal do ruky kladivo a kove,“ směje se Martin Štindl.