Zrak jsem ztrácel už od dvanácti let. Nejvíc mi pomohla rodina

„Já jsem postupně přicházel o zrak, od těch dvanácti, třinácti let. Viděl jsem ještě ve dvaceti, to se ale nepovedlo. Bojoval jsem,“ říká Robert Kotrba. V začátcích mu nejvíc pomohla rodina. „Bez nich bych to tady vůbec nedal dohromady,“ dodává. Určitě dobrým rozhodnutím pro budoucnost bylo absolvovat masérský kurz. S masírováním začal Robert Kotrba, když ještě částečně viděl. Začínal v soukromé provozovně, potom působil v budově jihlavského bazénu v Rošického ulici, a když ztratil zrak úplně, zřídil si masérský salón doma.

Jsme normální lidi, jen to máme trošku složitější, že nevidíme

Jak vypadá den Roberta Kotrby? Docela obyčejně. Ráno vstane, postará se o svého psa a vyrazí na procházku. „Tu spojím s tím, že jdu do posilovny, kde to už znám. Majitel mě tam toleruje a respektuje psa,“ říká masér. Po návratu domů ho čekají klienti, dojde si na oběd, musí vyprat. „Chodí mi jednou týdně paní žehlit,“ dodává. „Jsme normální lidi, jako každý jiný, jen to holt máme trošku složitější, že nevidíme,“ usmívá se Robert Kotrba.

Rockyho jsem nemohl dát do útulku, dožil tu se mnou

Nepostradatelným pomocníkem a kamarádem je pro Roberta Kotrbu jeho vodící pes. Už má druhého. Ten první se jmenoval Rocky a svému pánovi pomáhal celých deset let. Když zestárnul, musel se Robert poohlédnout po jiném. „Měl jsem dva psy asi osm měsíců. Nemohl jsem ho dát do útulku, protože když tady se mnou Rocky byl, tak tady se mnou musel dožít. To bych mu nemohl udělat,“ říká. Druhý parťák se jmenuje Benjamin a také už Robertu Kotrbovi přirostl k srdci. Věří mu natolik, že ani nenosí bílou hůlku.