Žlutobílé vozy veřejné bezpečnosti byly na silnicích vidět zdaleka. Některá auta si za socialismu vysloužila legrační přezdívky

Většina z nás si vzpomene na policejní auta s nápisem Veřejná bezpečnost pouze v žluto bílé variantě. Ještě před tím však byla policejní auta modrá. Sice mělo každé trochu jiný odstín, ale na boku stejný bílý pruh, který však byl to jediné na silnici viditelné už zdaleka.

Později nahradila dvouslovný nápis jen dvě výrazně černá písmena VB a modrou barvu vystřídala výrazná žlutobílá kombinace. Některé z vozů, kterými jezdila policie, hasiči, ale také policejní funkcionáři, bychom našli ve Veterán Tatra klubu v Bystřici nad Pernštejnem. Muzeum založil a vlastníma rukama s přáteli a rodinou dal dohromady František Prosecký, který letos na jaře nečekaně tento svět opustil. Jeho manželka Vladimíra Prosecká teď muzeem provází za vydatné pomoci vnuka Mateje Františka Proseckého.

"Tady máme policejní stejšn, který je typický tím, jak se nápadně rozšiřuje," ukazuje paní Prosecká. "Je kvalitní, ale podle manžela přes všechny svoje kvality má trapné chlazení, jak by řekl. On jako tatrovák vyznával jen chlazení vzduchem, a to tahle škodovka 1202 neměla," usmívá se. Ve sbírce v Bystřici mají i vozidlo značky Tatra, pro které firma Narex poprvé vyrobila hydraulické nůžky, které už zachránily spousty lidských životů.

I všichni tito veteráni mohou na silnice, i po letech pro ně existují pohonné hmoty. "Do historických aut se tankují vysokooktanové benzíny, které se i dnes dají na benzínkách sehnat," vysvětluje tatrovácký nadšenec Matěj Prosecký. Právě vozy značky Tatra vozily za minulého režimu funkcionáře. Měli tatraplány a později byla nejrozšířenější tatra šest set trojek, luxusní šestsettřináctky. Těch šest set trojek bylo při otevírání dálnice třeba třicet, jak víme z dobových dokumentů," říká Vladimíra Prosecká.

Žluto bílé vozy s výraznou zkratkou VB existovaly v mnoha variantách - od stíhacích motocyklů, přes běžné škodovky a vozy typu žiguli, Niva, volha, tatry až po dvanáct set trojka, které se říkalo dvanáct set troska, protože kdo zná ty jízdy, tak ten ví proč," směje se Vlaďka Prosecká.