Zdeňka Palátová: Nepustím nikoho ke slovu, tak není poznat, že jsem neslyšící

Díky tomu, že dříve slyšela a také studovala češtinu, stále mluví tak dobře a výborně odezírá ze rtů, že si jejího postižení ani nevšimnete. „Je tu ještě ta nejdůležitější věc,“ směje se. „Hodně lidí nepozná, že jsem neslyšící, protože je nepustím ke slovu!“

V době, kdy přestala slyšet, se jí život změnil nejen kvůli zdravotnímu postižení, ale i kvůli práci. Svůj obchod s uměleckými předměty na třebíčském náměstí musela zavřít a ocitla se na úřadu práce. Tam nabízeli jeden z prvních rekvalifikačních kurzů pro handicapované. „Sedělo nás tam třicet, každej jinak vadnej a učili jsme se nové věci,“ říká s úsměvem Zdeňka.

Po kurzu pracovala ve zvláštní škole, kde si uvědomila, že mít postižení od narození je mnohem horší, než její vlastní ztráta sluchu. „Já už mám zkušenosti, něco umím, tak se vždycky nějak zařadím, ale ta děcka jsou na tom na startovní čáře mnohem hůř,“ přemýšlí zakladatelka sdružení Vrátka. Původně chtěla otevřít právě pro tyto děti chráněnou dílnu. Podařilo se jí sehnat uvolněnou budovu v Zámostí a otevřít kavárnu a pekárnu Vrátka. Zde se postupně mohli uplatnit první handicapovaní. Dnes už jich díky Vrátkům našly práci desítky.

Nemůžeme vyvěsit ceduli „Dnes zavřeno, máme depresi“

Specifik práce s postiženými je několik. Někteří i ve vyšším věku dosud nikdy nepracovali a musí se naučit zodpovědnosti. „Nemůžeme kavárnu zavřít a na dveře pověsit ceduli, že je zavřeno, protože dneska máme depresi. Snažíme se na každou směnu dávat lidi, kteří se doplňují, pomáhají si, své handicapy si vykrývají. Jeden má všechny končetiny, jinému to zase víc pálí,“ vysvětluje Zdeňka Palátová. Díky Vrátkám najdou uplatnění nejčastěji lidé s kombinovaným postižením. „Oni hůře vidí, hůře slyší nebo chodí, ale všichni mají touhu se nějak zapojit.“

Když se zaučují, učí se zručnosti, kdy potřebují poradit s každou konkrétní prací, kterou se učí. Všechno jim trvá déle a normální zaměstnavatel na vysvětlování nemá tolik času. Ve Vrátkách ale vědí, jak důležité pro každého postiženého je zapojit se do práce a do kolektivu. „Oni se potom více snaží. Když zapadnou do party, tak je to povzbuzuje. Navzájem se podporují, protože vědí, že takhle si pomůžou.“

Zdeňka ráda zve nejen do kavárny v Židovské čtvrti a do přírodní zahrady, která je ideálním místem odpočinku, ale i do charitativního bazárku U Zebry nebo do nově přestěhovaného Krámku pod věží na ulici Hasskova. Tady najdeme nejen kancelář a zázemí celého sdružení, ale také si tu koupíme koření, látkové dekorační předměty, dárky, dáme si kávu a pořídíme dobroty od místních prodejců. Kraj Vysočina letos Zdeňku Palátovou za její práci pro handicapované odmění nejvyšším oceněním.