Ve vodní elektrárně Sedlice vyrábí elektřinu Emilka, Jirka a Anka silák

„Jsou tady tři Francisovy turbíny s výkonem dva megawatty. Pro laiky by se to dalo přiblížit, že výkonově by utáhla zatížení tisíce varných konvic,“ vysvětluje vedoucí elektrárny Petr David. Vstupujeme do hlavní haly, kde sotva slyšíme vlastní slova. Místnosti dominují tři zeleně natřené turbíny. „Dříve, za první republiky, měly pojmenování Emilka, Jirka a Anka silák. Nechali jsme to tak,“ říká Petr David.

Turbíny v hale stojí už od dob, kdy je ve dvacátých letech minulého století dodaly firmy Kolben a Daněk a plzeňská Škodovka. „Tady se získává ta síla energie té vody,“ říká Petr David. Na stěně za turbínami visí na velkých deskách nářadí. Každé má své místo a ani kousek nechybí. „To je původní, kdy ty firmy dodávaly s turbínami i nářadí. Ještě ho používáme,“ vysvětluje.

Petr David pracuje v elektrárně už od roku 1969. „Já pamatuju, že tady ještě byly přístroje od Křižíka. Teď jsem se dožil toho, že jsem se dostal i k počítačům. Hrozně mě to baví a kvůli tomu tady ještě jsem,“ říká a ukazuje na moderní techniku v řídící místnosti. Právě ovládání elektrárny se mění s vývojem techniky. Staré turbíny ale zůstávají.

Pro každou elektrárnu jsou pohromou bouřky. I na ty si už ale Petr David zvykl. „Ten zkrat, který letí po té lince na generátor, působí hrozně. Začne vibrovat, betony tady se chvějí dvě tři vteřiny, než zapůsobí ta ochrana. Já už se nelekám, ale ti mladí strojníci se lekají,“ směje se Petr David. Elektrárna je jeho druhým domovem a je tam s ním i jeho věrný pes Volt.