V šestnáctém století hrozilo třebíčským pytlákům vypálení očí

Třebíčská archivářka Jitka Padrnosová přede mě pokládá starou odřenou knížku. Velikostí moc neohromuje. Blíží se formátu A5. Není ani moc silná a je sepnutá kovovými sponkami. Vlastně už jen jednou, ta druhá je polámaná. „Aby si všichni dovedli představit, jak taková kniha vypadala, tak když se zaposloucháte,“ říká archivářka a ťuká na desky knihy. „Zní to jak klepání na dveře. Vždycky ta kniha měla desky ze dřeva, aby to vydrželo. A protože dřevo je materiál, který podléhá vlhkosti, tak proto oni si dělali ty zámečky,“ vysvětluje. Kniha uzavřená zámečky se pak nemohla zkroutit a v polici vypadala pořád stejně.

V šestnáctém století se ještě v Čechách němčina nepoužívala. Kniha je psaná česky

Kniha je už restaurovaná, takže jí můžeme listovat, aniž bychom se museli bát, že kousek vypadne. Je psaná ručně a česky. „V té době se němčina ještě nepoužívala,“ vysvětluje archivářka. Na jedné ze stránek je s krásnou grafickou úpravou uvedené vročení 1573. Držíme knihu ze šestnáctého století. „Na samém začátku té knihy je několik přísah. Přísaha konšelská, přísaha obecních konšelů, přísaha hajným, a pak začíná ten vlastní text, kdy Smil Osovský z Doubravice a na Třebíči, uděluje svým obcím a městečkům nařízení, jak se mají chovat,“ říká Jitka Padrnosová. Je to tedy takový místní zákoník.

Jitka Padrnosová, třebíčská archivářka|foto: Irena Šarounová

Požár byl ve středověku pro město velkou pohromou. Tresty byly samozřejmě přísné

„Tady třeba je článek věnovaný ohni,“ říká archivářka a čte: „Vohně všelijaké, buď topení v světnicích, pekárnách, sladovnách, v barvírnách i jinde v jakýchkoliv místech, kdež se vohně potřebuje, o ty jeden každý zvláště přiměj, a to tak opatř, aby se škoda netoliko tobě, ale i jiným nestala. A pakliby takovým zanedbáním ohně opatřiti zanedbal a od něho by oheň vyšel, tehdy takový i na hrdle trestán bude.“ Krásnou starou češtinou dává Smil Osovský pravidla i šenkýřům a pekařům. Šizení se tehdy nevyplácelo.

Trestány byly klevetnice, ale i ti, kteří je neudali úřadům

Že je v knize i nařízení o potírání smilstva, je logické. Zajímavá je ale kapitola o klevetnicích. Dnes bychom asi řekli, drbnách. „Jestliže se toho která dopustí, a jedna i druhou, neb s kýmkoliv vaditi se bude, a se tak nestydatě chovati, což proti Pánubohu a lásce křesťanské, ano, i dobrému řádu jest, takové na dostatečné rukojmě aby vzaty byly, a ouředníku aby oznámeno bylo, takové košem aneb jakýmkoliv trestem trestány byly,“ čte Jitka Padrnosová. Slovo rukojmě v tomto případě znamená záruku. Po tomto nařízení následuje další, které ukládá stejný trest tomu, kdo by o klevetnici věděl, a neoznámil to úřadům.

Pytláci mohli přijít o oči

Pytláctví je samozřejmě trestné i teď, ale v Třebíči šestnáctého století by asi nikdo přistižený být nechtěl. „Což se řek mých aneb stavu a potoků, které jsem rybářům pronajal dotejče, o tom vám přísně přikazuji, abyste v nich ryb nelapali, a rybářům, poněvadž oni mně plat dávají, nepřekáželi, ani vrší nevytřísali a potoků mých prázdni byli pod ztracením očí,“ čte archivářka a dodává, že zatím nikde v archivu nenašla záznam o tom, že by někdo takový trest dostal. „Anebo se nám nedochovaly ty správné knihy, kde bychom si to přečetli,“ směje se.