Trampům jde po sto letech jejich existence stále o to samé. Mají rádi přírodu, svobodu a kamarádství

Například jen na Humpolecku fungovaly od konce druhé světové války desítky trampských osad, a mnohé existují dodnes.

Humpolecký tramp Petr Johny Varlamovič vydal na začátku roku 2020 knihu o trampingu na Humpolecku. Z ní je zřejmé, že osad tu bývalo asi čtyřicet. Časem některé zanikly, v některých zbylo jen pár jedinců, kteří nebyli vázaní na určité místo, chatu. „Začali jsme se sdružovat dohromady,“ vysvětluje Pavel Kaštan Málek, humpolecký tramp, který pokaždé na začátku roku zve své kamarády na svou chatu. Přijíždějí z okruhu až sto kilometrů.

Po paďourovi zůstanou v lese odpadky, po trampovi jen uválená tráva

„Jedu za kamarádama. Potkáváme se furt někde,“ říká vousatý Bob z trampské osady Úplňku z Písku. Popisuje, jak si představuje pravého trampa: „Je to kamarád, dal by za mě ruku do ohně a vždycky se na něj můžu spolehnout. A umí se chovat v přírodě.“ Bob také popisuje, jak pozná, že byl v přírodě paďour, tedy člověk, který trampem rozhodně není. „Zůstanou po něm v lese odpadky. Po trampovi zůstane nanejvýš uválená tráva,“ říká.

Člověk vypadne ze své sociální bubliny, pozná nové lidi, kamarády

Na sraz trampů na chatu Pavla Kaštana Málka v Malém Budíkově dorazili trampi z Humpolce, Jihlavy, Havlíčkova Brodu i Písku. Všichni se přivítali typickým podáním ruky se zalomením palců. Nad knihou Petra Varlamoviče vzpomínají na staré osady, a u ohně zpívají za zvuku kytar. „Čím je člověk starší, tak chce vypadnout ze svých sociálních bublin. Člověk se setká s lidmi, se kterými by se nikdy nesetkal. O tom to je, o kamarádství,“ říká humpolecká trampka s přezdívkou Peťule.