Ten rekord je moje maturita z hudby, říká neúnavný hráč na klavír Petr Bergner

V roce 1987 jsme byli stále za železnou oponou a k zapsání světového rekordu byly potřeba určité náležitosti. Ty si nechal Petr Bergner zjistit na francouzské ambasádě, a pak mohl přistoupit k vlastnímu výkonu.

„Musel tam být mezinárodní rozhodčí s kulatým razítkem, potom někdo přes muziku a někdo z lidu,“ vzpomíná na podmínky svého rekordu. Ani nevěděl, že mohl určitý hudební kus čtyřikrát zopakovat, a tak zahrál každou melodii jen jednou, což vyžadovalo osmnáct a půl kila not. Porotců se nakonec u jeho klavíru vystřídalo 28, a protože hrál v tehdy nově dostavěném žďárském divadle, bylo tam průběžně i střídající se publikum. „V noci se tam chodili ohřát takoví ti společensky unavení lidé z hospod,“ směje se rekordman.

Prach, půst a práce

V divadle místo nefunkčního topení pustili klimatizaci, která vířila prach a smíchaná s mikropotem na rukou tvořila na klávesách lepivé kluziště. „Musel jsem se vždycky tak po 7 hodinách přesunout dolů, aby mi utřeli půlku kláves nahoře, a potom jsem se zase přestěhoval nahoru, oni to utřeli dole, takhle to bylo,“ vzpomíná Petr Bergner.

Petr Bergner, nepřekonaný světový rekordman ve hře na klavír|foto: Dáša Kubíková

Nejedl a nepil už den předem, aby nemusel hru přerušovat. „Kafe mi nedělalo dobře na žaludek, tak jsem si dal jen deci hustého kakaa a z grepu jsem si nadělal jednohubky, ale stejně jsem za těch třicet čtyři hodin snědl jen půlku. Každých deset hodin byla pětiminutová přestávka, takže jsem měl tři přestávky,“ vypráví. Nepředstavitelný výkon doplňují dva další údaje, o nichž se v Guinnessově knize ovšem nemluví.

„Já už jsem měl předtím odehraný ples, než jsem začal hrát, takže to bylo osm hodin navíc. No a po rekordu jsem šel normálně do práce na dalších osm hodin. Akorát jsem si vymínil, že ten den nebudu psát na stroji, protože jak jsem to spočítal, tak jsem měl za sebou přibližně půl milionu úderů do kláves,“ říká jakoby nic neunavitelný muzikant.

Stejně bych hrál doma

Vzděláním strojař chodil Petr Bergner celý život do práce a muziku měl jako koníčka. „To není koníček, to je kůň,“ směje se. Doma ho moc neviděli, protože pravidelně hrával s kapelou ve vinárně, na plesech a dnes hrává dál – například ve žďárském Senior Pointu, kde potěšil na třicet seniorů písničkami z jejich mládí. Na konzervatoř se kvůli technickému vzdělání nikdy nedostal, a tak se pustil aspoň do rekordu, který ani po třiceti letech dosud nikdo nepřekonal. „Ten rekord, to byla taková moje maturita z hudby,“ uzavírá Petr Bergner.