Strach je lepší přiznat, říká Naďa Salichová z jihlavské transfuzní stanice

Na začátku sedmdesátých let minulého století pracovala Naďa Salichová jako sestra na chirurgii. Už to dokazovalo, že pohled na krev jí žádné problémy nedělá. Když pak nastoupila na transfuzní stanici, měla strach jen z velikosti odběrové jehly. „Když pícháte malou jehlou, ať jsou to venózní injekce nebo muskulární injekce, tak pořád je to jehlička poměrně malá a teď když si vezmete do ruky tu odběrovou jehlu, která nepůsobí na první pohled optimisticky, tak člověk má obavy,“ vzpomíná na první setkání s jehlou, kterou se smíchem přirovnává ke kůlu. Strach zahnala po svém. Sama se stala dárkyní a odběr tak vyzkoušela na vlastní kůži. „Pak zjistíte, že to vůbec nic není,“ říká.

Dáte mu nějaký úkol a on zapomene, že se mu chtělo omdlít

Prvodárcům prý raději říká, aby se dívali jinam, a jehlu jim ukáže, až když je zapíchnutá. Každý prý strach nepřizná, ale určitě ho má. „Já mám radši ty, co to přiznají, protože je s nimi větší legrace, dá se to rozmluvit,“ říká s tím, že laškováním dokáže odvést dárcovu pozornost jinam třeba i v případ, když to vypadá, že by mohl omdlít. „Dáte mu nějakej úkol. Já jsem používala různý věci, třeba pionýrskej slib. Ten člověk začne přemýšlet o tom, jak to je, a zapomene, že mu je blbě,“ prozrazuje Naďa Salichová svou taktiku. Dárci docházejí na transfuzní stanici několikrát ročně a s mnohými se už Naďa Salichová dobře zná. A oni znají ji. Vědí, že je s ní legrace. „Třeba se stane, že přijde, já zavolám jméno a on řekne: Zdrávstvujtě! A já mu odpovím: Pazdravljáju těbja s prázdnikom pjervovo mája,“ směje se.

Studenti se chodí ulívat z písemek. Jsou z nich ale pravidelní dárci

Lidé se rozhodují darovat krev z různých pohnutek. „Vzhledem k tomu, že jsem zvědavá, tak já se dost ptám. U těch mladých, když přijde skupina takhle koncem května, začátkem června a je jich víc, tak první představa – gympláci! První dotaz, jestli mají písemku. Z devadesáti procent se dozvím, že ano,“ říká. Zajímavé je, že většina z těch studentů, kteří se chtěli jen ulít z vyučování, zůstala pravidelnými dárci krve.

Když nebyla krev, darovalo ji celé oddělení

Naďa Salichová ale často slyší i dojemné příběhy. „Byla tady havárie autobusu, a ten šofér na tom byl dost špatně. Druhý den přišlo třicet chlapů, že mu jdou darovat krev. Potom Duklák onemocněl leukémií a Dukla taky vyhlásila tuhle akci,“ vzpomíná. Když je krve nedostatek, dokážou zdravotníci sáhnout i do vlastních zásob. „Tak patnáct let zpátky tady byla nějaká mladá kočena, která byla skupiny nula. V tu chvíli těch skupin bylo málo, tak celý oddělení jsme lehli, dali jsme krev a bylo to vyřešený,“ vypráví.

Ty už jsi velká, ty už jsi dlouho velká, řekl Nadě Salichové malý blonďatý chlapeček

Děti sice krev nedarují, ale občas doprovázejí k odběrům rodiče. I s nimi Naďa Salichová zažila nejeden veselý okamžik. Ráda vzpomíná na blonďatého chlapečka, kterého oslovila jako princeznu. Ohradil se proti tomu a bylo vidět, že si nic nenechá líbit. „On se proti mně postavil, dal si výhružně ruce v bok a povídá: Tak to seš ty, co píchá mojí mamku jo? Já povídám: No, jsem. On si mě tak prohlídl od zdola nahoru a povídá: Ty už jsi velká, viď? Ty už jsi dlouho velká,“ usmívá se zdravotní sestra. Je teď už vlastně v důchodovém věku, ale do práce chodí moc ráda. „Já tam jdu mezi lidi, mám pocit, že to má smysl. Nač koukat doma z okna, když můžu být ještě užitečná,“ říká.