Socha se často zdá po hmatu hezčí, říká Tereza Axmanová ze sdružení Slepíši

Poslední, kdo se tady pustil do práce s hlínou, byli mladí lidé z Francie, kteří si vybrali kurz Tvář vína – víno všemi smysly. Štěpán Axman s úsměvem vysvětluje výběr tématu: „My se vždycky snažíme nabídnout v kurzu téma, které potom můžeme ztvárnit do hlíny. Tentokrát při výběru zvítězila i má záliba, což je víno. Na základě ochutnávek vín a vjemů z vín, ať už ovocných, sladkých nebo kyselých, jsme začali modelovat sochy, tváře vína. Abstraktní, realistické, symbolické, jakékoli.“

Víno nabízí mnoho způsobů, jak je vymodelovat

Několik soch si zkouším ohmatat a poznat, co znázorňují. Poslepu je to těžké, mnohem těžší, než se na sochu prostě podívat. Tereza Axmanová potvrzuje, že hmat potřebuje na rozpoznání mnohem delší čas: „My, když jdeme na výstavu, tak vidící člověk to má za půl hodinky proběhnuté, ale s nevidícími tam strávíme klidně i několik hodin.“ Na druhou stranu se často stává, že se nám socha po hmatu zdá hezčí, říká Tereza Axmanová: „Ten člověk má primární vnímání hmatu, to je ten smysl, který mu říká: je to krásné, je to hotové, je to ucelené.“

První dílo propojuje kalich vína s obličejem velmi zbytnělým jazykem. „To je ta intenzivní chuť,“ vysvětluje Tereza. Další je tvář nad pohárkem vína, za níž jsou na každé straně tváře jakoby v zákrytu. „Tohle je zase pohyb, který děláte při čichání vína, otáčíte hlavou ze strany na stranu,“ ukazuje. Velké bobule nad třemi spojenými nožičkami nejsou vinné hrozny, ale bubliny: „To je už hodně sochařské vyjádření perlivého vína, ze kterého jdou malé bublinky, které slyšíte, jejich tam hodně a praskají, když se dostanou na hladinu.“ Poslední rozšklebená tvář představuje víno trpké.

Pro hmat neexistuje perspektiva

Na půdě, kam se běžně nechodí, je právě instalovaná improvizovaná výstava. Výjevy ze života Kristova stojí v půlkruhu na podstavcích ve výši rukou. Obrazy ve velkých rámech jsou mírně nahnuté, aby se daly pohodlně ohmatávat. Výstava už byla představena v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě. Dokud byly reliéfy vystaveny samotné, nebylo to ono, říká Štěpán Axman: „To zarámování podtrhuje celkové vyznění, aby ho divák chápal opravdu jako obraz. Manželka to ze skromnosti neříká, ale je to její zásluha, ona je vystudovaný architekt a ty rámy jsou podle mě hodně důležité.“

Nevidící žáci zdejší školy už jsou zkušení sochaři a mohou ostatní mnoho naučit. „Mohou být perfektním dokladem pro nás, pro vidící, o tom, jak se hmat dokáže jinak vyjadřovat, jak jinak vidí. Například pro oči existuje perspektiva, pro hmat ne. Perspektiva je pouze věcí očí a mozku, proto oni mají jiné způsoby, jak perspektivu vyjádřit. A na nás je, abychom je objevovali,“ uzavírá Tereza Axmanová.