Se zrakovým postižením se nepije a nejí tak snadno. Můžete si to vyzkoušet

A z jakého důvodu ji nabízí veřejnosti? Rodina, kam se narodí dítě s postižením, zrakovým nebo kombinovaným, se s diagnózou většinou těžko vyrovnává. Takovým rodinám raná péče pomáhá, ale běžný člověk o této službě téměř neví.

Ve žďárské kavárně U bílé kočky a černého psa je rušno, maminky s dětmi i mladší lidé sem chodí během dopoledne na kávu a i když je nabídka na černé klapky na očích hned u dveří zaskočí, většinou se nezaleknou. Zákazníků s černými klapkami na očích je tu více najednou.

Při příchodu se vás pracovnice rané péče zeptají, jestli máte o tento nevšední zážitek zájem a nabídnou vám černé klapky na oči. Potom už se vás musí ujmout a dovést vás na místo. Pro některé je tento zážitek chůze bez zrakové orientace první a může se stát, že se člověku mírně točí hlava – to se stalo i mně. Za stolem už jsem pak klidnější.

Bez pomoci ostatních to nelze zvládnout

Majitelka kavárny Jaroslava Truksová je na akci připravena a ví, jak na ně mluvit: „Dobrý den, jsem po vaší levé ruce a mám dotaz. Dáte si něco?“ začíná s obsluhou. Podobně nápomocná je i po chvíli: „Pokládám před vás kávu, je na tácku, teď jste se dotkla vody. Je to espreso. Po vaší pravé ruce vám pokládám dortík, je tu i ubrousek, vidlička.“ Když za ní přišly pracovnice Střediska rané péče s nabídkou uspořádat zde tuto akci, sama si vyhledala na internetu informace, jak se má vlastně s nevidomými u stolu zacházet. Dokonce nabízí, že je odvede na toaletu, budou-li potřebovat.

Zatím u svého stolku bojuji se zákuskem. Nahmatat kávu i vodu k ní je snadné. Lucie Špuláková ze Střediska rané péče mi pomáhá: „Je vždycky lepší používat obě ruce, tak, teď se vám to povedlo.“ Povzbuzena hledám talířek se zákuskem, ale tady už nastává doslova boj. Nemůžu jídlo najít, nemůžu se trefit vidličkou, nejsem schopna ukrojit kousek, který by byl akorát – ani malý, ani příliš velký. „To je naprosto normální,“ uklidňuje mě Lucie a nakonec i chválí: „Podařilo se vám, že už tam toho nemáte moc.“

Únava, na kterou se Lucie Špuláková ptá, mě nezmohla, protože kávu jsem vypila celkem rychle, ale ještě se musím vypořádat s placením. Poslepu najít peněženku, porozmýšlet, jaké mám vlastně peníze a nakonec stejně důvěřovat obsluze, že si vezme správnou částku, bylo nakonec jediným řešením. A oceňuji i navigování ke dveřím a upozornění na dva schůdky, po kterých se z kavárny odchází. Nebylo to lehké, ale já jsem mohla své černé klapky z očí nakonec sundat. Tento zážitek ovšem v každém nutně vyvolá obdiv ke zrakově postiženým, kteří se s podobnými obtížemi musejí vyrovnávat každý den.

Kavárna, akce Nevidím, a přesto mi chutná|foto: Dáša Kubíková