Radioamatér je jako rybář – sám tiše sedí a loví

Ludvík Kouřil, radioamatér
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Ludvík Kouřil, radioamatér

Skupinka radioamatérů z Třebíče se schází každé pondělí, aby si povyměňovali zkušenosti, probrali, co jim doma nešlo, anebo kde se dají levně na internetu sehnat potřebné součástky. „Dneska je všechno jinak, než když jsme začínali,“ usmívá se vedoucí třebíčské kolektivní stanice Ludvík Kouřil. Se svým koníčkem začal před 60 lety, a většina jeho kolegů je na tom podobně. „Známe se už tak dlouho, že si stihneme popovídat i o tom, co je nového doma.“

První vysílače a přijímače vyzkoušel se staršími spolužáky na střední průmyslové škole: „Pozvali mě, ať se přijdu podívat, a já už jsem s tím nepřestal,“ vzpomíná Ludvík Kouřil. O několik let později už vedl radioamatérskou kolektivní stanici, která působila pod Svazarmem a zpočátku využívala válečnou techniku ještě po Němcích. Byla padesátá léta, tento průmysl se teprve rozvíjel a sehnat vysílač nebo přijímač byl velký problém.

Sestavit si vlastní přístroje už dnes není problém, navíc i radioamatérům pomáhají počítače a internet, ale podstata radioamatérské vášně je stále stejná – vyslat svou zprávu co nejdále, nebo naopak naladit signál z velké dálky. Všechno závisí na podmínkách přenosu. „Většinou ladím stanice tak do dvou set kilometrů, ale někdy v tom najednou lupne, otevřou se podmínky a naladím hejno stanic osmnáct set nebo dva tisíce kilometrů daleko. Tak to pak člověk hned skočí po mikrofonu nebo po klíči a už vysílá,“ popisuje radostné okamžiky nadšený radioamatér.

Známe se podle značek

Radioamatér se v éteru představuje svou značkou nebo značkou své kolektivní stanice. „Každý stát má přidělené prefixy, podle toho vždycky hned poznám, odkud volající je. A podle dalších písmen a čísel je například poznat, jak je stanice stará. Poznáme se v celém světě podle značek a podle křestních jmen,“ upřesňuje Ludvík Kouřil.

Radostí jsem musel vzbudit manželku

Ženy radioamatérů jsou většinou trpělivé a s koníčkem svých mužů jim nezbývá, než se smířit. Některé společné akce absolvují i s muži. Svou ženu chválí i Ludvík Kouřil: „Musím říct, že měla vždycky pochopení. Dokonce, i když jsem ji jednou musel radostí vzbudit o půl druhé ráno – to se mi podařilo s deseti watty, s vlastním vysílačem, přijímačem jedno elektronkovým dosáhnout spojení do Ameriky,“ směje se i dnes při vzpomínce na svůj velký úspěch.