Při draní peří se nesmí ani dýchat, říká s nadsázkou chovatelka hus a vítězka soutěže Peče celá země Petra Burianová
V třebíčském centru lidových tradic lidé vyzkoušeli draní peří
Dračky – tak se říkalo draní husího peří, které potřebovala každá domácnost pro nevěstu do výbavy. Rodiny bohatých nevěst mohly spávat v prachových peřinách. Do Centra lidových tradic Muzea Vysočiny v Třebíči přijela draní peří ukázat a naučit Petra Burianová, vítězka pořadu Peče celá země, průvodkyně pořadem Pečení na neděli, ale také chovatelka plemene husy české, jehož peří s sebou přivezla.
Účastníci kurzu se dozvěděli, jak těžkou prací draní peří bývalo, ale že bylo také zásadní společenskou událostí. „Hodně poslouchám staré lidi, navštěvuju je a ptám se. Jsou největší studnicí informací a ve chvíli, kdy dojde řeč na draní peří, roztají, protože na to mají nádherné vzpomínky. Pamatují si, jak jako malí chodívali na dračky, jak se schovávali pod stolem, jak vyslechli historky, které nebyly dětským uším určeny,“ směje se Petra Burianová.
Při draní peří je dobré obléknout si zástěru a přikrýt vlasy, protože peří létá všude. „Je fakt, že se nesmí ani dýchat,“ říká paní Petra. „Můj syn je takový divočák, ten nejmenší, a ten když vlítne do chalupy se třemi kamarády, my jenom všichni křičíme: Né! Ale to už máme ten bílý oblak nad sebou,“ dodává s úsměvem.
„Peří na draní se na stůl dávalo vždycky jenom tolik, aby se všechno zedralo. A jak se to dělá? Vezmu si peříčko. Tomu se říká osten, brko a takhle z jedné strany to zderu, z druhé strany to zderu a zedrané peří půjde pod sítko,“ vysvětluje pracovní postup.
Husa česká je podle Petry Burianové labuť českých dvorků a naši předkové ji uměli zužitkovat do posledního kousku. Nejen maso, sádlo a peří. „Je to úžasné zvíře, protože je z něj spousta užitku. Oni nevyhodili vůbec nic, i z těch ostrých kostí se dřív vyráběly jehly,“ líčí.
A využilo se i to, co zůstane v ruce po draní peří, takzvané pazdeří, které se házelo pod stůl. „Pazdeří se nevyhazovalo. Z toho dělali matrace pro chudé lidi – vycpali slamníky a do toho přidali pazdeří, aby to víc hřálo. A ta úplná špička pírka, to je kotejš, tím u nás doma zdobíme velikonoční vajíčka. Namočí se do vosku a obtiskává. Dělá to takové krásné trojúhelníčky nebo z toho můžete skládat kytičky. Všechno se dá využít,“ uzavírá Petra Burianová.
Související
-
Šikovná švadlena z Velké Bíteše šije lidové kroje pro místní soubor
Podhorácko nebyl bohatý kraj, a je to znát i na jeho lidovém kroji. Přesto je krásný a díky vystoupením národopisného souboru Bítešan ho lidé mohou obdivovat i dnes.
-
Je to doklad doby. Sběratelka se drží rčení své babičky a uchovává jihlavské fotografie i tiskoviny
Láska ke svému městu může mít spoustu podob. Hana Švančarová sbírá předměty, které se nějak týkají Jihlavy. Jde hlavně o staré fotografie a pohlednice.
-
V Třebíči se každý měsíc sejdou lidé, kteří nepřetržitě pečují o někoho blízkého
Fyzické postižení, nepohyblivost, ADHD, autismus, diagnóz, kdy člověk potřebuje celodenní péči svých blízkých, je mnoho.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
