Manželé Bělohlávkovi: Rok mu trvalo, než mi dal pusu. O ruku jsem ho před 56 lety žádala netradičně u tanku

Jemu je 76 let, ona brzy oslaví 75. narozeniny. Žijí v Čakovicích na okraji Prahy a jejich příběh se začal psát roku 1966.

Dana měla vyučovací hodinu v deváté třídě na základní škole. Její lavice byla hned u okna. Za ním se po fasádě spustil pohledný mladík na provazovém žebříku. Vladimír se totiž učil klempířem u komunálních služeb a na fasádě školy měl hodinu praxe. „On k nám nakukoval přes sklo a dělal volovinky. O týden později jsem šla ze školy s kamarádkou, on nás doprovázel domů a já přemýšlela, po které z nás kouká,“ vypráví Dana.

Nesmělý Vladimír, čekající Dana

Vladimír přiznává, že moc smělý nebyl. „Spíš děvčata na mě ukazovala, že to je on, co na nás dělal ty opičky na žebříku.“ Později se s Danou zase potkal a domluvili se, že půjdou do kina. „Já se jí i v tom kině styděl chytit i za ruku, jak se mi ty moje potily.“ „Rok mu trvalo, než mi dal pusu. Já na to pořád čekala, že jako chlap se toho chopí.“

Časem našel Vladimír odvahu a po několika letech krásného chození a zážitků Dana přišla do jiného stavu. Zjistila to, když Vladimír zrovna absolvoval vojenskou službu. „Přijela jsem za ním a žádala ho o ruku na nádraží u tanku.“ Těhotenství tenkrát znamenalo automaticky svatbu, ale Dana s Vladimírem se upřímně těšili, až budou úplně jenom svoji a spolu.

Originální žádostí o ruku ale jejich vojenské historky nekončily. „Když se narodil první syn, chtěla jsem mu ho jet ukázat. Klukovi byly tři měsíce a on ho pořád ještě neviděl, nepustili ho. Tak jsem se tam nahlásila. Čekala jsem dobrý dvě hodiny. Pak přišel takovej čahoun, tak říkám: Promiňte, ale vy nejste otec mého dítěte. A nikoho už neposlali, tak jsem zase jela domů.“

Pro Vladimíra rodina byla a je všechno. A tak už jako voják z vojny často utíkal domů a občas ho za to neminul trest. „Já utekl snad 96x. Byl jsem za to i v base. Měl jsem pak přezdívku Motýlek.“

11 fotografií

Dana u míchačky, Vladimír u plotny

Brzy po Vladimírově návratu z vojny dostali byt od podniku, ale rozhodli se zůstat v domě Daniných rodičů a svými vlastními silami ho zvelebit. Ukázalo se, že oba zastanou jakoukoliv práci. Dana se uměla postavit k míchačce, Vladimír zas k plotně. Dana se nebála vzít fanku, Vladimír zase vařečku.

„My se zastaneme. Když jsem byla ve 29 letech na operaci se žlučníkem, tak se perfektně postaral o děti, bylo i napečeno. Měla jsem komplikace, v nemocnici jsem zůstala dva měsíce.“

Dana zase měla strach o Vladimíra, když ležel v nemocnici se slinivkou. „Nevěděl jsem, že slinivka je tak nebezpečná. Ale dostal jsem se z toho.“ „Byla za ním rodina, a mně až později došlo, že se s ním vlastně přišli rozloučit.“

S přibývajícími lety se nevyhýbají ani tématu smrti. „Bavíme se o tom, co by bylo, kdyby jeden umřel. Pak se o tom dohadujeme. Třeba, kde chce kdo být rozptýlený. Takový myšlenky probíráme, a je to hrozný. Bojíme se o sebe a bojíme se samoty,“ říká Dana. „Doufáme, že tu spolu budeme ještě dlouho,“ přikyvuje Vladimír.

Let balonem jak ve Vratných lahvích

I po 56 letech k sobě chovají úctu a lásku. „Je to pořád tak, jak si to představuju, akorát jsme trochu zestárli. Manželka je hrozně tolerantní. V některých aktivitách mě až musela brzdit. Jsem někdy neřízená střela. V 55 letech jsem si šel skočit padákem.“

Prozradil, že spolu absolvovali let balonem. „To bylo nádherný, to bych si klidně dala ještě jednou. Vlastně mě vzal do nebe,“ rozplývá se Dana. „Akorát se týden předtím nesměla dívat na film Vratné láhve,“ směje se Vladimír, který je i v tomto věku stále aktivní. „Baví mě sport. Díky mladšímu synovi jsem se v šedesáti vrátil k ježdění na kole. Od té doby jsem odjezdil asi 100 závodů.“

Dana má ráda osmisměrky, zahrádku a domácnost. „Jednou jsem s ním ze všech sil vyšla na Lysou horu a už nikdy. Nejsem typ lézt někde po horách,“ usmívá se Dana.

Dobře jsme si vybrali

V neděli si udělají kafíčko a dívají se na Toulavou kameru. Jsou spolu moc šťastní. „Když kolikrát vidím kolem sebe ty vztahy, tak si říkám: Ježíši, já měl štěstí,“ raduje se Vladimír. „Vybrala jsem si určitě dobře,“ je také moc spokojená Dana.

Zřeknu se raději života, logiky, světa, všeho, jen ne lásky.
Romain Rolland

Recept na šťastný život podle nich ale neexistuje. „Mějte se rádi a tolerujte jeden druhého,“ vzkazuje Dana. „Ano, je potřeba respekt a tolerance. Člověk se nemá stydět ani za intimní chvilky. Pohlazení člověku udělá radost. Chemie působí pořád, i když už trošku jinak, než když jsme byli mladí. Máme dobrej a šťastnej život, šťastnej. Jsem jí vděčnej za každej den, co jsme spolu,“ uzavírá Vladimír.

Je Vladimír loučící, nebo vítací typ? Co jediné mu Dana kategoricky zakázala? Jaké na sebe prozradili zlozvyky? A jak uspěli v manželském testu? Poslechněte si další dojemný příběh manželského páru v pořadu Zlatá láska.