Manželé Stehlíkovi: Před 67 lety se potkali na stadionu, nabídl jí žvýkačku a ona přijala

Stanislava a Josef Stehlíkovi žijí v Němčí v Českém středohoří. Jemu je 88 let, ona brzy oslaví 87. narozeniny. Byli si mnohokrát oporou, krásně se doplňují a jeden bez druhého si nedovedou představit ani jeden den.

Je třeba být si trochu podobni, abychom si rozuměli, ale trochu rozdílní, abychom se milovali.
filozof Jean-Jacques Rousseau

Znali se, míjeli se, ale nikdy by je nenapadlo, že si jsou souzeni. Oba pocházeli z Ústecka, ale potkali se jednoho chladného říjnového dne na pardubickém kluzišti, kam dvacetiletý Josef chodil na trénink s vojáky. „Viděl jsem pěknou holku, jak ke mně přibruslila. Nabídl jsem jí půlku žvejkačky a ona si ji vzala,“ vypráví Josef.

„Já ho znala od vidění, ale nelíbil se mi. Byl takovej vysokej, hlavu jak květák. Ale najednou se vidíme na tom stadionu, rozdělili se o žvejkačku a bylo to,“ usmívá se Stanislava. „Byl milej, slušnej a tichej.“ „Za to Stáňa mluvila 24 hodin denně. I ze spaní. A mně se to líbilo,“ směje se Josef.

11 fotografií

Ze začátku se scházeli na zimním stadionu pokaždé, když Josef dostal opušťák. Časem stadion opustili a začali chodit do lesíka. Stanislava brzy otěhotněla. „Já si to přála. Kamarádky už měly kompletní známosti a já pořád nic. Ale Josefova maminka z toho byla dost špatná a chtěla, abych si to nechala vzít.“ Josef se k situaci postavil čelem: „Řekl jsem, že se vezmeme a budeme spolu. Můj táta to schválil.“

Po svatbě řešili bydlení. Stanislava zůstala v Pardubicích a střídavě jezdila domů na Ústecko. Když se Josef vrátil z vojny, přesunuli se do Litoměřic ke Stániným rodičům. „Potom jsme se odstěhovali k babičce do Neštěmic. Šest let jsme čekali na byt, než jsem dostala garsonku.“

Z jejich lásky přišly na svět dvě skvělé dcery. Půl roku po svatbě se narodila Stáňa a o 11 let později druhorozená Petra. V průběhu let přibyla vnoučata a později i pravnoučata.

Stanislavě dávali jen pár měsíců

S přibývajícím věkem se ozvaly i nemoci, které prokázaly, jakou mají jeden ve druhém oporu. „Před osmi lety jsem měla zhoubný nádor v tlustém střevě, bylo to špatný. Udělali mi vývod. Půl roku jsem měla otevřený břicho, než mi to zarostlo. On se o mě opravdu moc hezky staral.“ „Když jsem se to dozvěděl, bylo mi z toho zle. Pomáhala i moje sestra. Šel jsem za panem doktorem a ten řekl, že to má naštěstí na dobrém místě, že to půjde dobře operovat.“

Nejdřív ale Stanislava dostala zcela jinou zprávu. „Na chirurgii mi jeden doktor řekl, že mám metastáze a před sebou jen pár měsíců života. Na kontrole pak řekl, že jsem zázrak, že tam nic nemám,“ nerozumí tomu dodnes Stanislava.

Ale Stanislava je bojovnice. Důležité bylo její nastavení mysli. „Já chtěla žít. Bylo mi 78 let, ale měla jsem velkou vůli k životu. A taky oporu ve svém muži,“ vyznává se Stanislava. „Myslím, že i vnoučata ji hodně držela při životě,“ dodává Josef.

300 kapaček pro Josefa

Oba dva při sobě stáli také v období, kdy Josefovi prasklo slepé střevo a šlo o minuty. „Dostali mě z toho na poslední chvíli. V nemocnici jsem si pobyl šest neděl.“

Neveselé období zažil ve chvíli, kdy se mu na kardiostimulátor chytl neurčitý virus. „Ležel jsem zase šest neděl v nemocnici na infekčním. Dostal jsem 300 kapaček antibiotik, když mi doktor řekl, že mě odveze do Prahy k profesorovi Neužilovi. Ten mi říkal, že neslyšel, že by osmdesátiletej člověk vydržel tolik kapaček. Zachránil mě, vrátili mi budíka na místo a od té doby je mi dobře.“

Po 67 letech

Před dvěma lety oslavili kamennou svatbu a pořád se milují, mají sny i plány. Josef oslovuje Stanislavu láskyplně „babka“ nebo „babča“, ona jeho „dědíku“. „Já bych chtěl stihnout vnoučata, až dokončí školu. Babka říká, že bychom měli jet spolu do lázní.“ „Já třeba nebyla v Římě, ale už to neuchodím. Mám strach, aby mě neposlali v plechovce domů. Člověk už nemůže to, co dřív, a já se s tím nějak nemůžu vyrovnat. Jsem ráda, že mám dědíka,“ říká láskyplně.

Doteky v pozdním věku jsou podle nich ještě důležitější než za mlada. „Třeba když vidím, jak mi dělá jídlo, tak jdu a pohladím ji nebo políbím.“

Vřelé objetí je nejkrásnějším výrazem vaší otevřenosti a lásky beze slov.
neznámý autor

Oba překvapilo, jak to uteklo. „Ale je to všechno takový hezký. Takhle by to mělo bejt,“ říká Josef. „Já tu babku mám rád a miluju ji víc jak za mlada. Ona se o mě tak krásně stará. Kdyby jí nebylo, už bych tu dávno nebyl. A až teď na starý kolena je mi dobře. Nás hřeje láska, viď babčo?“ Stanislava se neubránila dojetí: „Lásku mám k němu velkou, nemohla bych být bez něj. Neměnila bych ho.“ „Já bych ji taky nedal. Já ji ‚mijuju‘, jak říkají naše vnoučata.“

Kdo vybíral první dovolenou? Co dostala Stanislava jako první velký dárek? Kdy Stanislavě zachutnalo pivo? Jak slaví výročí? A jak uspěli v manželském testu? Poslechněte si další dojemný příběh manželského páru v pořadu Zlatá láska.