Koně znám nejdokonaleji, proto se mi o nich nejlíp skrz malování vypráví, říká Natálie Roučková

„Některé obrazy se navzájem ruší, člověk s nimi počítal, chtěl je vystavit a pak zjistí, že je lepší na ně v tu chvíli zapomenout. Jeden by ubíral druhému obrazu. Pro výsledný efekt je dobré se odpoutat a něco vypustit. Aranžmá je velmi důležité,“ doplňuje její slova výtvarnice Natálie Roučková.

Mimino už jsem nebyla, ale mladé ucho ano. Miluška byla hodně odvážná, když mi dala prostor

Miloslava Kumbárová Natálii objevila v ateliéru u jejího otce Pavla Roučky, který je její dlouholetý kmenový autor. „Dlouhá léta ho navštěvuji, kupuji od něj obrazy. S Natálkou jsem se seznamovala odmala,“ říká jihlavská galeristka.

Jak na začátek spolupráce vzpomíná Natálie? „Mimino už jsem nebyla, ale byla jsem mladé ucho. Miluška byla hodně odvážná, když mi ve své pražské galerii na Malé straně uspořádala velkou samostatnou výstavu. Nastupovala jsem na UMPRUM, byla jsem jí hodně vděčná, doufám, že jsem ji tenkrát nezklamala. Snad ne, od té doby spolupracujeme a těšíme se z toho.“

Nejsem schopná udělat někomu výstavu, byť by to bylo úžasné, když neznám jeho tvorbu

Jak vypadá vztah mezi výtvarníkem a galeristou? „Osobní chemie musí fungovat, je to o navštěvování, je to o dlouhodobých kontaktech. Za sebe nejsem schopná udělat někomu výstavu, byť by to bylo úžasné, když ho neznám, když neznám jeho tvorbu, když se s ním delší dobu neseznamuju. U Natálie tam byl potenciál. Musíte cítit, že tam ta tvůrčí síla je, ten potenciál je už v základu, i když to byla mladá holka. Zkrátka, abychom mohly do budoucna něco vytvořit,“ snaží se popsat partnerství mezi galeristou a výtvarníkem Miloslava Kumbárová.

Na výstavu do Jihlavy přivezla Natálie Roučková nové věci, vytvořila je pro MK-galerii, dělá to tak na každou výstavu. „Mám rozmalovaných pět, šest obrazů najednou, protože maluji technikou akryl na plátno a akryl umožňuje díky rychlému schnutí vrstvit a hledat za pomocí náhody, jak se ten obraz vyvine. Než jeden uschne, přecházím na druhý nebo využiji barvu na jiný obraz. V jednu chvíli vzniká obrazů víc, některý jde rychle, některý jde pomalu a ten tam zůstává vznikat několik měsíců. Nedokážu odhadnout čas, jak dlouho trvá jeden obraz,“ popisuje tvůrčí proces Natálie Roučková.

Do gotických oblouků jsem chtěla vztyčit obraz a pořád mi to nešlo. Vzniklo to až ráno

V této souvislosti si Natálie vzpomněla na obraz, který vytvořila v den vernisáže výstavy. „Věděla jsem, že potřebuju ještě nějaké stěžejní dílo. Na Novoměstské radnici v Praze jsem do těch gotických oblouků chtěla vztyčit obraz a pořád mi to nešlo a vzniklo to až ráno. Ale to se podaří jednou za čas.“

Koně. To je hlavní téma obrazů Natálie Roučkové. „Rodinný přítel Karel Černoch mě a jeho dceru Terezku vzal na koně na Trojský ostrov v Praze, byly mi asi dva roky. Od té doby jsme byly jako maniačky, mánie byla obrovská. Tehdy jsem začala kreslit jenom koně. Maluju i jiné objekty, na škole mě učitelé donutili. Když ale můžu, maluju to, čím nejvíc žiju, což jsou koně, protože na nich denně jezdím, vidím je před sebou,“ vyznává se k lásce ke koním výtvarnice Natálie Roučková, několikanásobná mistryně republiky v parkuru, česká reprezentantka, účastnice světového poháru, trenérka.

„Mám anatomii koně tak v ruce, nepotřebuji fotky, předlohu, mně stačí vidět, jak zajímavě běžel, jak poskočil, to byla zajímavá gestikulace, legračně se postavil, to jsou detaily, které mi uvíznou v hlavě, když je pozoruju, protože žiju na ranči. Já mám ráda všechny zvířata, ale koně znám nejdokonaleji, proto se mi o nich nejlíp skrz malování vypráví,“ říká výtvarnice Natálie Roučková.