Klobouk musí žena umět vynést. V zimě dobře zahřeje
Ještě před pár desítkami let byly klobouky nedílnou součástí běžného denního odívání. Dnes už je vídáme vzácně. Naštěstí ale úplně nezapadly a najdou se ženy, které na ně nedají dopustit, a nedají zaniknout umění modistek.
"Moje babička byla modistka vyučená," říká Alice Trojanová. Sama se k výrobě klobouků musela časem propracovat. Měla od dětství výtvarné nadání, vystudovala oděvní návrhářství, a dnes učí na základní umělecké škole. "Když jsem byla na mateřské, tak jsem vytáhla ze sklepa ty formy," vzpomíná s tím, že absolvovala i kloboučnické kurzy.
Alice Trojanová se především věnuje výrobě dámských klobouků, baretů a takzvaných fascinátorů. To jsou ozdobné kloboučky, které si dámy připínají na účes. "Už jsem měla i klobouček v Ascotu na dostizích," říká.
Dostihy v anglickém Ascotu jsou vyhlášené tím, že na ně dámy přicházejí s extravagantně zdobenými klobouky. Přízdoby na takové fascinátory také Alice Trojanová objednává převážně v Anglii. "Závojíčky, doplňky z peří, péřové kytičky různých tvarů," vyjmenovává.
Začít nosit klobouk není pro ženu jednoduché. Zaprvé to v této době není obvyklé, zadruhé většinou vyhrává praktičnost nad elegancí. Alice Trojanová má ale radu, jak na to. "Začít nosit klobouk je dobré v zimě, jako praktickou pomůcku, která snese mírné mrholení, sněžení. A opravdu ta plsť zahřeje."
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
