Kloboučník Pavel Vaněk je samouk. Za tři roky zvládl vybavit dílnu a naučit se řemeslo

Kloboučnická dílna Pavla Vaňka
Další podcasty, rozhovory a příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Kloboučnická dílna Pavla Vaňka

Mezi řemesla, která se pomalu a jistě ztrácejí, patří i kloboučnictví. My jsme jednoho kloboučníka objevili ve Smrčné u Jihlavy.

Pavel Vaněk je vyučený rytec skla, věnuje se i fotografování, a ke kloboukům se dostal čirou náhodou teprve před třemi lety.

„Klobouky mě fascinovaly od malička. Když jsme si hráli na indiány a kovboje, já jsem byl vždycky kovboj,“ vzpomíná na počátky svého vztahu ke kloboukům Pavel Vaněk. Přesto se vyučil rytcem skla, a také v tomto oboru dlouhá léta pracoval, poté se věnoval i umělecké fotografii. Teprve v roce 2016 přišel zlom. „Listoval jsem časopisem, a na poslední stránce byl článek o kloboučníkovi. Řekl jsem si, že tohle chci umět,“ vysvětluje kloboučník.

Když jsem zkoušel svůj první klobouk, připadalo mi, že jsem to dělal vždycky

Pavel Vaněk je úplný samouk. Vše, co umí, zná z literatury a z internetu. Důležité samozřejmě bylo vybavení dílny. Potřeboval dřevěná kopyta, nářadí, výrobník páry, dodavatele polotovarů, stuh, kůže, bylo toho dost. „Já jsem toho načetl, a na ty videa jsem se díval tolikrát, že když jsem zkoušel první klobouk, tak jsem si připadal, že jsem to dělal vždycky,“ usmívá se Pavel Vaněk.

Zapálením se klobouk zbaví prachu a je zafixovaný

Plstěný základ klobouku Pavel Vaněk nevyrábí, kupuje si polotovary různých tvarů i materiálů. Takzvaný kapelín je pak třeba napařit, a pomocí knotu tvarovat na dřevěném kopytu. Pára je pro kloboučníka velmi důležitá. Vytvarovaný klobouk se potom obrousí a zapálí. „V Tonaku to opalujou nad plamenem, já to mám radši, když se to opráší lihem, a zapálí,“ říká kloboučník s tím, že zapálením se klobouk zbaví prachu po broušení a také se zafixuje.