Každý správný sokol začíná den rozcvičkou. Drží se toho i František Kalina z Přibyslavi

„Já pocházím z Pohledu a oba rodiče byli sokolové. Chodili jsme cvičit v Pohledu, tam byl bratr Stříška, starší pán, potom jsem to tam po něm převzal,“ František Kalina vzpomíná na své cvičitelské začátky. Sportuje dodnes, a to se mu blíží pětasedmdesátka. „Ještě chodím volejbal hrát s podstatně mladšíma. Já to spíš plácám, vyskočím asi tak pět centimetrů,“ směje se. Ještě tak před dvěma lety chodil hrát i nohejbal. Zastavila ho ale změna pravidel. „Ubrali jeden dopad a to já už nestíhám a oni mi nadávají,“ dodává s úsměvem.

Rozcvičku nevynechal ani v Indii nebo v Pákistánu. Každé ráno běhal

V obývacím pokoji Františka Kaliny stojí rotoped. Prý na něj ale sedá jen v zimě, kdy nemůže jezdit na kole venku. Každé ráno ale cvičí. „Trošku se rozcvičím, udělám pár shybů, pár kliků,“ říká. Cvičit nepřestával ani na svých pracovních cestách po světě. Jako konstruktér se podíval hodně daleko. „Byl jsem v Pákistánu, rok v Indii, v Rumunsku, Srbsku, Rusku,“ vyjmenovává. I tam si každé ráno zaběhal a zacvičil a přiznává, že mu dobrá kondička v životě hodně pomáhala.

Největší radost je, když vám malý kluk řekne, že je spokojený a bude chodit dál

Dnes cvičí František Kalina v přibyslavském Sokolu malé děti. Ve svém oddílu má i předškoláky. Občas se neubrání srovnání s dobou, kdy sám cvičit začínal. „Ty děti byly mnohem ukázněnější než dneska. Ta kázeň byla mnohem větší v tom cvičení. To kdybych začal praktikovat tady, tak tam přestanou chodit,“ říká, ale pesimizmu určitě nepropadá. Největší radost prý zažívá ve chvíli, kdy mu malý kluk řekne, že je spokojený a bude chodit dál.