Jiří Somerauer slouží u policie na Vysočině už 42 let! Dřív prý víc chodil pěšky

„Já jsem původně chtěl být mašinfíra, ale osud tomu tak nechtěl,“ usmívá se Jiří Somerauer. Sedíme v jeho kanceláři v sídle havlíčkobrodské police. Vzpomíná na začátek sedmdesátých let minulého století, kdy se doma ve Vilémově rozhodoval, čím bude. Jak osud zasáhl? „V té době tam byli tři čtyři příslušníci veřejné bezpečnosti a jeden z nich, pan Procházka se myslím jmenoval, dlouho chodil a přemlouval matku, abych šel k veřejné bezpečnosti,“ říká. Dopadlo to, jak to dopadlo. Místo na dopravní školu v Moravské Třebové tak odjel Jiří Somerauer do Prahy na střední policejní. „Tehdy se to jmenovalo Pohotovostní pluk veřejné bezpečnosti v Praze 9 Hrdlořezích,“ vysvětluje.

V létě jsme šlapali pěšky, v zimě jeli na lyžích. Dnes je to jen auta, auta

První dva roky si Jiří Somerauer odsloužil v pražské Libni, pak se mu podařilo vrátit domů a nastoupil v Chotěboři. Nadneseně by se dalo říct, že jako pěšák. „Dneska ti mladí kluci, to je auta, auta. My všechno pěšky! Po městě denně. Na kontrolu chat nás náčelník poslal na Klokočov, Rušínov. To byly dálky, pěšky! Maximálně nás dovezli do Malče a nahoru na Železné hory se šlo pěšky, bylo to jiné než dneska,“ vzpomíná. V Chotěboři zažil i změny po listopadu 1989. „S jedním kolegou, panem Vondráčkem, jsme snad my dva jediní chodili po venku, do fabriky. Říkalo se nevycházet, neprovokovat lidi, říkali jsme si proč.“

Operativa čmuchá, my vyšetřovatelé to zpracováváme

Hned v roce 1990 dostal Jiří Somerauer nabídku přejít do Havlíčkova Brodu. Stal se vyšetřovatelem. „Já jsem začínal na problematice mládeže a potom postupem doby jsem se dostal až na drogy,“ vysvětluje a na mou otázku, jestli je to on, kdo pátrá po varnách pervitinu, odpovídá, že tuto činnost zastává někdo jiný. „Operativa čmuchá, my to jako vyšetřovatelé zpracováváme,“ dodává s úsměvem. Neznamená to ale, že vyšetřovatel nezažije adrenalin. Se všemi potřebnými doklady a povoleními si jde hříšníky vyzvednout. „V dosti případech nám pomáhá zásahovka. Ta nám vlítne do baráku, tam je zneškodní a pak jdeme my,“ snaží se vyšetřovatel o laický výklad.

Zdraví mě galérka i poškození, se kterými jsem jednal

Po tolika letech u policie by bylo divné, kdyby Jiří Somerauer svůj rajón neznal a jeho rajón neznal jeho. Sám potvrzuje, že ho poznává a zdraví nejen galérka, ale i poškození, kterým pomáhal. A jak je to s tím odchodem do důchodu? „Oni si ze mě tady dělají srandu, protože já říkám: ještě rok a končím! Jenže já už to říkám tři roky,“ směje se. V žádném případě na důchodový věk nevypadá a dokonce prý přestal kouřit.