I dnes je možné uvařit vejce jako naši předkové ve středověku. Díky experimentální archeologii

4. červenec 2017
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Středověké vaření vajec

Dovedete si představit, že byste měli uvařit vejce nebo usmažit cibulku tak, jak to dělali naši předkové ve středověku? My jsme si to díky archeologickému experimentu na zahradě Národního památkového ústavu v Telči vyzkoušeli. A podařilo se.

Pokud chce vědec zjistit, jak lidé před stovkami let vařili, musí začít od střepů z archeologických nálezů. Archeolog Pavel Macků zbytky nádob nejen prozkoumal a poslepoval. On hledal podobnou hlínu a starou technikou stejné hrnce, trojnožky a džbány vyrobil. Vrcholem experimentu je pak samotné vaření, samozřejmě na otevřeném ohni. Ten rozdělá také pěkně postaru. „Potřebujeme křesadlo, ale potřebujeme i další propriety, abychom to rozdělali,“ vysvětluje Pavel Macků a ukazuje kovový nástroj, malý kamínek a troud. „Je z houby, houby troudnatec, vypadá to jako choroš, ale to není jediný troud, který se dá použít, my použijeme spálený len, spálené plátýnko,“ říká.

Princip křesání je podobný tomu, co známe, když jsme v dětství křesali dvěma křemeny o sebe. V našem případě křesáme křesadlem o pazourek a jiskry zachycujeme do troudu. Ten se brzy vznítí, a od něj pak i suché roští a dřevo v ohništi.

Vejce, ilustrační foto

Keramika vaří i po odstavení z ohně. Je na to potřeba myslet

Pro samotné vaření máme připravenou hliněnou trojnožku, což je jakýsi předchůdce dnešní pánve. Má duté držadlo. Když do něj strčíme klacek, můžeme nádobou v ohni bezpečně manipulovat. Trojnožka stojí přímo v ohništi, podle potřeby na jeho okraji. Je třeba myslet na to, že nádoba absorbuje teplo z ohně a udrží ho v sobě. „Kdybych smažil vajíčka a já si je dal bokem, tak ona se pořád budou smažit. Když už to skoro je, tak si to odstavíte, a ono to dojde bokem,“ radí Pavel Macků. Sám si to ověřil, když se mu několikrát na trojnožce vejce spálila. I to je součást experimentální archeologie. V naší trojnožce se v sádle smaží cibulka. „Dáme tam toho sádla víc, protože ono se trošku nasaje do té keramiky,“ říká archeolog.

Celer a petržel ve středověku znali, brambory a papriky přišly až po objevení Ameriky

Spolu se způsobem vaření a keramikou tak při našem experimentování poznáváme i potraviny, které naši předkové používali. Chov prasat byl běžný a sádlo bylo v kuchyni všudypřítomné, stejně jako vejce. Ze zeleniny byla známá cibule, celer, mrkev a petržel. Naopak brambory, papriky, kukuřice nebo slunečnice se do běžných kuchyní dostaly až v novověku.

Středověký pokrm z vajec

Jídlo z ohně má kouřový nádech. Vyřešit to ale může koření nebo poklička

Spolu s trojnožkou stojí v ohni i hliněný džbán s pokličkou. V něm se ve vodě vaří vejce. Nikdo si netroufá odhadnout, jestli budou natvrdo nebo naměkko, každopádně budou mít stejně jako cibulka lehce kouřový nádech. „To bylo na schopnostech kuchaře. Dalo se to přebít nějakým kořením nebo pokličkami. Pro nás je to ta romantika,“ dodává s úsměvem Pavel Macků a na trávník vylévá džbán i s uvařenými vejci. Byla výborná. Možná stejně jako vařená doma, ale přece jen, ta romantika!

Věšení hrnků na plot mělo praktický důvod

Nakonec přidal Pavel Macků jednu perličku. Vysvětlil, odkud se vzal zvyk věšet hrnce, džbány a hrníčky na tyčky plotů. „Neglazovaná keramika natahovala vodu a někde v koutě by zplesnivěla. Proto ji sušili na plotě.“

Spustit audio