Hluchoslepý člověk nejvíc postrádá pocit svobody. Bez cizí pomoci nezmůže nic

Devětasedmdesátiletý František Hynek viděl špatně už jako malý chlapec, jeho zrak se zhoršoval, dlouhou dobu pomáhaly brýle, dokonce si na pedagogickém gymnáziu v Jihlavě, které absolvoval v roce 1955, stihl udělat řidičský průkaz na motorku a absolvoval kurz létání na větroni. Až když oslepl, uvědomil si, že má i velmi špatný hmat.

Zjistil jsem, že napíšu všechno, ale nepřečtu nic

„Slepej člověk se musí naučit Braillovo písmo, to jsem se naučil, ale zjistil jsem, že napíšu všechno, ale nepřečtu nic. Když jsem chtěl něco přečíst, musel jsem nehtem, mám hodně špatný hmat,“ vysvětluje pan František Hynek.

Proto se naučil psát na stroji, a pak také na počítači. Jenže když máte špatný hmat a nevidíte, stává se často, že si omylem všechno vymažete. Proto si František na klávesnici vyrobil orientační mantinely z kartonu a lepící pásky.

Jsem paličatej a tvrdohlavej

„Těžko si lze představit, že by člověk se zavázanýma očima a takhle chromými, necitlivými prsty něco takového dokázal vyrobit. Já jsem strašně paličatej, a tvrdohlavej a jestliže jsem něco chtěl psát, tak jsem musel. Dalo to nesmírnou práci. Toho si cením, jako svýho největšího výkonu, že jsem si dokázal tu klávesnici takto upravit,“ vypráví hluchoslepý František Hynek.

A co Františkovi ve slepotě chybí nejvíc? „Možnost svobody. Já nemůžu jít, kam si usmyslím, já nemůžu udělat to, co bych chtěl. Ten zrak moc člověka omezuje, také to mám popsané ve fejetonech. Člověk na obyčejné prkotině zůstane trčet, a musí vyhledat pomoc vidícího člověka. Nebo musím počkat, až dcera přijede z práce.“

V současné době František Hynek dokončuje knihu pro děti Lumpárny pejska Azora a jiná povídání o zvířátkách, kterou ilustruje jeho dcera, výtvarnice Libuše Zítková.