Foukat sklo dá pořádnou námahu. Můžete to vyzkoušet i vy!

Než jsem vyfoukla bublinku na malou likérovou skleničku, málem jsem vypustila duši. Nakonec se to víceméně povedlo, ale začněme od začátku.

Do sklárny U Hrocha ve Škrdlovicích na Žďársku jsem přišla s představou, jak si zatočím, fouknu a vznikne krásná sklenička. Sklář Roman Trnavský mě na úvod informuje, že u pece si všichni tykají: „Protože když něco nejde, tak ať si nenadáváme ve vykání,“ směje se. Potom mi ukáže a pojmenuje všechny nástroje kolem pece, popíše, co budeme dělat, a varuje mě před popálením: „Okolo pece může být všechno horké, nevím, kdo tu byl, co dělal, a pálit mohou i nástroje, které nevypadají rozžhaveně.“

U pece je obrovské horko

Když mě Roman učí nabírat na klacek sklo z rozpálené pece, kde je roztavených 80 kilo skla, málem se upeču. Skláři jsou hrdinové! „Klackem se musí pořád točit,“ říká zručný sklář. Nabereme trochu hmoty, nadvakrát obarvíme krystalky červené barvy, kterou do skla necháme zatavit, a jde se tvarovat. „Toto je svalák, namoč ho a poválej v něm sklo,“ prší na mě další instrukce. Znovu do pece, znovu do svaláku, do formy, fouknout, aby se vytvarovalo dno a špicemi – speciálními kleštěmi – zboku vytáhnout tvar skleničky a její okraj. Ovšem to mi vůbec nejde. „To nevadí,“ utěšuje mě Roman, „Žádný člověk tady neudělá první kousek pěknej, a my se snažíme moc nepomáhat, aby bylo poznat, že to udělal laik.“

Sklo chladne v horké peci

Když je sklenička skoro hotová a díky barvě pěkně narůžovělá, odklepne ji Roman od klacku a umístí do chladící pece. Musím si nechat vysvětlit, proč se peci, v níž je pětiset stupňový žár, říká „chladící“. Když sklo naberu, má přes tisíc stupňů. Když ho tady potom odseknu, pořád má ještě nějaký šet set stupňů. Kdybych ho nechal v pokojové teplotě, tak popraská. Proto se dává do pece, kde je pět set stupňů a tam do rána velmi pomalu vychladne. Druhý den si hotový výrobek vyzvednu a mám z něj radost. Sklenička není nijak rovná, ale je moje. Je to zážitek, který rozhodně stojí za vyzkoušení.