Dobrá kytara musí vrnět krásně na srdíčku, do břicha, říká jejich výrobce Martin Švehla

„Dobrá kytara musí vrnět krásně na srdíčku, jak já říkám do břicha. Ona se rozvibruje a to už poznáte, jestli v sobě něco má. Pak jí musíte nechat odležet, aby do sebe dostala český vzduch, nakonec tam je jedna, která vás něčím baví a mohla by parametry na prsty, na hmatníku odpovídat tomu muzikantovi, kterému kytaru vyrábíte,“ vysvětluje Martin Švehla.

Nechám ji dozrát, za 14 dní ji vezmu a udělám z ní jedničku

Martin Švehla dopředu ví, jaké má kytarista prsty, jaký potřebuje hmatník, takovou kytaru z Koreje objedná. Od jednoho modelu třeba sto kusů, pak sedí a hraje. „Jednu podruhé beru do ruky. Někdy stačí minuta, abych věděl, že to není ono. Jindy hodinu, dám si jí bokem, vrátím se za dva dny a řeknu si: ta postupuje do dalšího kola. Nechám ji dozrát, za 14 dní ji vezmu a udělám z ní jedničku. Taky je nahrávám ve studiu, tak zjistíte, že kytara má to, co má mít. Celá se rozdělá, vyčistí, řeší se design a veškeré úpravy,“ líčí Martin Švehla.

„Upravujeme hmatník, mění se struník, aby se tam prsty vešly, aby to bylo příjemné, aby to nekousala, neřezala. Když je kytara na zakázku, trvá to třeba tři měsíce. Očistit ji trvá čtrnáct dní, potom než se namaluje další měsíc, než dozraje, než se nalakuje vrchní lak, potom aby byl dokonalý kvalitní tvrdý, ale ne moc, aby to dřev nezalil a ten zvuk z kytary nešel ven, to je také důležité,“ popisuje alchymii výroby elektrických kytar Martin Švehla.

Chtěl bych kytaru, která by měla melancholický až zvonivý zvuk a trošku aby cinkala

„Michal Pavlíček si objednává kytaru takhle: potřeboval bych novou kytaru, aby měla lehce melancholický až zvonivý zvuk a trošku aby cinkala. Sednu, zpotím se, a začnu přemýšlet, co by tam mělo být, aby to Michala zajímalo, až to potom najednou přijde,“ krčí rameny Martin Švehla.

Kytara, ilustrační foto|foto: Daniel Burda

Právě díky Michalovi Pavlíčkovi se dostal do povědomí českých kytaristů. Potkali se jako muzikanti v Třebíči. „Hrál jsem tam na kytaru, kterou jsem tehdy věnoval nějakému návštěvníkovi. Připravil jsem ji, a on se mě zeptal: na co to hraješ? On se zajímá o každou kytaru, je prostě zvědavej. Tak si na ni zahrál, poprosil mě o číslo a za dva dny telefon: tady Michal Pavlíček, já bych chtěl nějakou kytaru, můžete přijet za mnou do studia Na Klobouček?,“ vzpomínal Martin Švehla na první setkání s hudebníkem Pavlíčkem.

Nultý pražec na krku je udělaný z kosti z býka

Martin nabalil deset kytar, mezi kterými byla jeho oblíbená, o níž byl přesvědčený, že má parádní zvuk a vyrazil za Pavlíčkem. „Doufal jsem, že si ji vybere. Michal to nahrával, porovnával. A zastavil se u té, kterou jsem doufal, že si vybere a on si jí vzal. To mě tak strašně potěšilo. Na té kytaře je taková výjimečnost: má nultý pražec na krku, který je udělaný z kosti z býka.“

Připouští, že co muzikant, to názor. „Někdo chce víc basu, chce, aby méně cinkala, každý má jiné ucho, baví a motivuje ho jiný zvuk. Mě se líbí basovější, někomu zase středovější, tomu třetímu zase moc cinká. Potom je ideální si sednout a zákazníkovi se víc věnovat. Tři, čtyři hodiny, to pak mám hlavu jako pátrací balón. Když jsem dělal první kytaru pro Tomáše Krulika, hodiny jsem poslouchal Kabáty. Tomáš má specifický chlupatý, rockový zvuk, který je jeho,“ snaží se vysvětlit svůj způsob práce Martin Švehla.