Dnešní děti chtějí víc akce a méně textu

V Husově knihovně viděli děti loutkové divadlo poprvé v roce 1926. Knihovně ho daroval syn tehdejšího knihovníka Gustava Vítka. Zpočátku to bylo divadélko malé s loutkami asi třicet centimetrů vysokými. V roce 1946 dostalo divadlo větší prostory v přízemí a bylo možné pořídit velké marionety.

Repertoár se od počátků divadla nezměnil. „Já obdivuji, jak mohli tenkrát hrát ty hry. Dnes by se nám děti na tolik textu nesoustředily. Musíme zařazovat víc akcí a méně textu. Ale pohádky zůstávají stejné,“ říká vedoucí divadla Daniela Topičová. Za těch devadesát let se značně změnila i čeština. „Sedíme nad každou pohádkou, škrtáme a opravujeme ty texty. Můžu říct, že škrtáme každých deset let,“ dodává Daniela Topičová.

Hlavními postavami loutkových pohádek jsou stejně jako před lety Kašpárek, čert, Honza, princezna, král nebo vodník. Loutek má divadlo v zákulisí čtyři plné skříně. „Prostor bychom ještě potřebovali. Těch marionet máme přes sto padesát,“ říká Daniela Topičová a ze sáčků v zámecké sekci vyndává rytíře, krále, princeznu. Ve vedlejší skříni visí strýček Škrhola, v další čert, vodník nebo Mikuláš. Starají se o ně členové divadla.

Všude je tu znát nadšení a lásku k loutkovému divadlu. Většina členů pokračuje v rodinné tradici, umění si předávají z matky na dceru, z otce na syna. „Naše rodina je herecká. Moji rodiče i tety tady hráli a já jsem to po nich převzala. Můj tatínek hrál divadlo sedmdesát dva let,“ říká Daniela Topičová.