Dělat sochy z betonu je hrozná dřina, z písku je to lepší. Připadáte si jako u moře, říká Michal Olšiak

„Konečně jsme otevřeli. Celé jaro pršelo, byla zima, takže jsme dělali ve třech stupních. Když jsme sochy dokončili, tak tam bylo tolik vody, že by se návštěvníci utopili,“ vyprávěl Michal Olšiak v Dobrém dopoledni Tamary Peckové.

Sochy potřebují písek mořský, který je jemný jako mouka

Sochy z písku měl v hlavě hodně dlouho, jen nevěděl, jak na to. „První věc je sehnat dobrý písek, to musí být písek mořský, to nemůže být písek z řeky. Další věc, jestli sochy vydrží venku. Když přijde velká bouřka nebo kroupy. Co jsem měl zkušenosti od moře, tam pokud přišel déšť, sochy byly pryč,“ vysvětluje Michal Olšiak.

Jak to zajistit, aby sochy vydržely delší dobu? „Materiál jsem našel úplnou náhodou. Když jsem dělal betonovou sochu na Bítově přímo u hradu, potřeboval jsem písek. Jel jsem do Znojma do pískovny, tak se po ní potuluju a najednou tam je hromádka. Já jsem na to šáhl, hele to je on, to je ten písek od moře. Ono se mu říká vátina, to mi řekli ti chlapi tam. Je to písek, který je jako mouka. Tam není žádný krystalek, velmi dobře se s ním pracuje,“ vypráví Michal Olšiak. „Na to konto jsem se rozhodl, že to u Bítova zkusím. Ale učil jsem se za pochodu.“

Základ je písek vydusat, nejlepší jsou na to nohy

Na správné složení materiálu, ze kterého vyrobí sochu z písku, která vydrží několik měsíců, přišel se svým dvorním chemikem. „Jak dělám ty betony, tam se musí pořád něco vymýšlet. On mi něco poradil. V Bítově jsme udělali osm soch, a zkoušeli na nich, co to udělá. Postupně jsme přišli na ideální postup a směs, která opravdu ty sochy podrží.“

Základ je písek vydusat, což je velká dřina. „Každá socha má v průměru třicet tun písku. Ten se po vrstvách musí udusat. Představte si dortovou formu, ve které se po deseti, někdy i pěti centimetrových vrstvách písek prolévá vodou a dusá. Někdo to dělá žabou, já jsem osobně zjistil, že nejlepší jsou nohy. Zkoušel jsem to i tím pěchem, jenže potom se v písku udělají trhliny,“ popisuje přípravu materiálu žďárský výtvarník.

A najednou, jak jsou tam tlaky, celé to povolí a sesune

Teprve po udusání začíná Michal Olšiak s tvorbou sochy, po formách ze sklolaminátu vystoupá nahoru, oddělí první skruž. „Musíte mít dobrou představivost. Neudělat moc velkou hlavu, nebo naopak moc malou. Pomalu se jde dolů, nahoru se už člověk nedostane. Musí to udělat tak, aby to vypadalo dobře, postupně se to oddělává, až je socha hotová. Kolikrát je člověk překvapený, když to nevychází. Pak musí dílo předělávat a taky improvizovat,“ popisuje záludnosti při výrobě soch z písku Michal Olšiak.

Mnohdy se stane, že po týdnu práce socha spadne. „Už je skoro hotová, je to nádhera, zbývá oddělat poslední vrstvu formy. A najednou, jak jsou tam ty tlaky, celé to povolí a sesune. Najednou z toho není nic, jenom hromada písku. Pak na to všichni koukáme, poklepeme se po ramenou a musí se to znova udusat a znova udělat. Minulý rok mi takhle jedna socha spadla třikrát, počtvrté jsem se naštval a udělal něco jiného,“ směje se Michal Olšiak.

Pískařina je příjemnější, je to jako u moře

Se sochami v lednickém zámeckém parku mu letos pomáhali profesionálové z celého světa. „Sešla se tam dobrá banda. Jsou to lidi, kteří nedělají nic jiného, než že jezdí po světě a tvoří z písku. Taky tam byl Radovan Živný ze Žďáru, Olda Šimpach ze Škrdlovic, ten se mnou sochá z písku už asi pět let,“ vypráví Michal Olšiak.

A co jeho betonové sochy? „Já myslím, že to je uzavřená kapitola, možná se k nim vrátím časem. To jsem dělal, protože to bylo pro mě něco nového, umístit sochy do krajiny, bavilo mě to, ale je to hrozná dřina. Pískařina je příjemnější, je to jako u moře,“ přiznává Michal Olšiak.