Charta pro ně byla jak červenej hadr, říká žďárský signatář Vít Homolka

„Já jsem si ten text přečetl a říkal jsem si, vždyť na tom přece ale opravdu vůbec nic není! Tak jsem se v Brně domluvil, že bych to podepsal,“ vzpomíná Vít.

Podepsat dokument ale nebylo jen tak. Ke každému podpisu byl potřeba ručitel, a toho dělal v Brně Vítu Homolkovi Jaroslav Šabata. „My jsme spolu absolvovali strašně dlouhou pouť po celým Brně, než se nám to povedlo spáchat, protože on byl tehdy už docela známý a pořád měl na sobě někoho přilepenýho,“ vysvětluje praktiky osobní sledování disidentů státní bezpečností. „Až někde v nějaké hospodě čtvrté cenové skupiny se mně to povedlo, že jsem napsal souhlasím s prohlášením Charty 77, jméno, a to potom vyšlo 10. 9. 1978.“

Nemohl jsem pracovat ve Žďáře, ale to mi nevadilo

Jména nových signatářů (kromě těch, kteří si to nepřáli) zazněla vždy na Hlasu Ameriky. Obvykle se po uvedení jmen mohli signatáři setkat s nepříjemnými následky. Domovní prohlídky, ztráta zaměstnání, výslechy na policii, zatýkání a podobně. Také Víta Homolku policie vyslýchala, zabavila mu pas, a také vydírala rodiče: „Našim řekli, ať se mě zřeknou, že jinak to bude zlý. Ale naše máti ještě blahé paměti řekla: v žádným případě nic takovýho neuděláme, je to náš syn a neudělal nic špatnýho.“

Jako číšník pracoval jen v hospodách IV. cenové skupiny a nesměl pracovat ve Žďáru nad Sázavou. „V těch hospodách nikdo nechtěl pracovat, ale já jsem tam ty lidi měl rád. Dělal jsem ve Svratce, ale mně to nevadilo. Navíc ty hospody se hodily, mohli jsme tam třeba i hrát,“ směje se Vít Homolka.

Chudinku babičku jsem budil v noci

K podpisu Charty později přibyly i další aktivity, koncerty, často rozháněné policií, happeningy, ale především množení a distribuce samizdatových textů. Vít Homolka má v několika krabicích archiv se vzorky Infochů, samizdatových časopisů, textů skupiny Plastic People of the Unverse a dalších materiálů. Všechno muselo být svého času dobře poschovávané: „Těch knížek a jiných věcí by byla škoda, bál jsem se, že přijde domovní prohlídka, tak jsem to vozil k babičce do Tišnova. Tenkrát ještě jezdily vlaky i v noci, tak jsem třeba v jednu v noci babičku nebožačku probudil, dal jsem si to u ní do kufru a jel jsem zpátky. Hned ráno jsem byl v práci a nikdo nic nevěděl,“ vzpomíná Vít Homolka s úsměvem.

Charta 77, ilustrační foto|foto: Dáša Kubíková

Za dlouhodobou protikomunistickou činnost spočívající v rozmnožování, distribuci samizdatové literatury a pořádání protikomunistických aktivit dostal v červnu roku 2016 osvědčení a medaili od ministra obrany. Signatář Charty si jí cení: „Vždycky jsem si myslel, že to zlo jednou musí skončit, a ten Husákův režim zlo byl, protože když jde o mravní zkázu národa, tak si myslím, že to je horší, než když se sekají hlavy. Ale jednou mi jedna z dcer řekla, že jsem její hrdina, tak to mě možná potěšilo víc, než ta medaile.“