Být školákem za první světové války

20. prosinec 2014

Ve víkendové Kronice Vysočiny si zkusíme, jaké to bylo být školákem za časů první světové války. Děti pletly ponožky pro vojáky, sbíraly kopřivy a maliník. Sice chodily do školy, ale moc se toho nenaučily.

Školní rok za Rakouska-Uherska začínal v polovině září a končil v půlce července. Zahájení i ukončení provázely slavné bohoslužby. Církev hrála v životě školy velkou roli. Děti musely chodit do kostela několikrát týdně a podle kronik se objevovaly případy, že vyhladovělí žáci při mších omdlévali vysílením.

Ale z kostela do třídy. Děti musely místo učení v lavicích vyrazit s učitelem do přírody a sbírat malinové a ostružinové listí jako náhražku čaje, protože se válčilo s Ruskem - hlavním dodavatelem černého čaje. Dál se sbíraly kopřivy, protože se používaly místo bavlníku. V létě 1917 přišlo do škol nařízení, že školáci musí lézt po stromech a trhat větvičky. Jasany, javory, vrby i břízy se sušily a pak se s tím krmili koně. Kronikář z Luk nad Jihlavou podotýká, že větvičky, které děti během vyučování nasbíraly, potom zplesnivěly a nezbylo, než je vyhodit.

Dívky měly jako předmět ruční práce a v nich pletly vojákům vlněné ponožky, návleky na kolena, pásy na břicho, kukly a šály. Vyráběly se papírové podešve.

Když se zrovna nepracovalo pro armádu, pracovalo se pro stát. Děti obcházely domácnosti při nejrůznějších sbírkách kovů. Málo bylo taky jídla, tak úřady vyzývaly lidi, aby chodili do lesa na houby. A děti se ve škole názorně učily, jak poznat ty jedlé od jedovatých.

Když se rakouské armádě podařil nějaký mistrovský kousek na bitevním poli, žáci dostali přednášku o významu dobytí daného města. Místo tělocviku se vyučovala junobrana - učili se vojenským povelům v němčině a základům taktiky.

Během války se taky dětem měnily učebnice - třeba v roce 1916 se rakouská vláda snažila utlumit národní cítění a vlastenectví Čechů. Dřív se děti učily: Jedu do Prahy. Praha je hlavní město Čech. Jsem Čech. Pak se to změnilo na méně závadné: Jedu do Vídně. Vídeň je hlavní město říše. Jsem Rakušan.

Kromě desatera musely děti dodržovat ještě válečná přikázání. Říkalo se v něm třeba, že děti mají být skromné při jídle. Chleba a brambor mají sníst jen tolik, kolik je příděl, nejíst maso v bezmasých dnech. Šetrně se mají chovat ke svému oblečení, aby ho zbytečně neopotřebovaly.

V zimě se do školy nechodilo kvůli nedostatku uhlí. Třeba v Lipnici nad Sázavou bylo v roce 1917 tak málo topiva, že se vánoční prázdniny protáhly až do začátku března. A v dubnu zůstali školáci doma zase, protože uhlí znovu došlo.

autor: Petra Emmerová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová