Mrazy, že pomrzli i vrabci na střeše

Jak se žilo českým vojákům na Sibiři, si ukážeme na příkladu Václava Poláčka. Psal si totiž deník a jeho zápisky vydal jako knížku vnuk Jaroslav Poláček.

Václav Poláček byl kovář z Hojkova na Jihlavsku. Do armády musel už na první výzvu - po svaté Anně v červenci 1914. V září se jeho jednotka vzdala Rusům a pak se dostal vlakem do zajateckého tábora v Krasnojarsku, kde žilo na 8 tisíc mužů.

Už v říjnu byl na Sibiři krutý mráz, že venku není možné vydržet. Na prvního listopadu - svátek všech svatých - dokonce zmrzli vrabci. A na Tři krále změřili mráz 47 stupňů pod nulou. Není divu, že se topilo i v kostelech. Sníh začal tát až v půlce dubna a jarní práce na polích začínaly na Sibiři obvykle až v polovině května.

Kromě zimy a hladu trápila zajaté Čechy taky nuda. Celé dny seděli v barácích a přidělenou práci měli brzo hotovou. Přes zimu byla okna zamrzlá, takže v místnostech ještě byla tma. Proto se hrály všechny možné hry - od karet až po člověče, nezlob se. Ti muzikálnější zakládali nejrůznější pěvecké sbory nebo hudební skupiny. A nástroje? Jakousi trubku si vyrobili z březové kůry a nožem vyřezali klarinet a dokonce basu. Jinde se zase pokusili o housle.

Ze života zajatce v Rusku je zajímavý i další moment. Kromě zajateckého tábora poznali taky život v ruských rodinách - často je totiž přidělovali na práci v hospodářství. Stejně to chodilo i u nás: zajatci pomáhali tam, kde chyběla mužská ruka. Václav Poláček třeba strávil několik měsíců u jednoho mužika v malé sibiřské vesničce. Přišel tam zrovna v době půstu, takže maso, mléko, vejce nebo máslo byly zapovězené potraviny. Naopak zelí, kterému Rusové říkali kapusta, se jedlo už od rána. Vařené, v polívce, omaštěné konopným olejem. K tomu chleba a neslazený čaj. Cukr se totiž neházel do hrnku, ale přikusoval se.

Čeští vojáci nepřestávali doufat, že se už brzo z Ruska dostanou do Francie. Někteří to stihli, jiní se ze Sibiře dostali až v 19. nebo 20. roce. A pak je čekala dlouhá cesta kolem světa domů. Někteří obepluli Asii, většina přeplula přes Tichý oceán, potom Panamskou úžinou do Atlantiku a odtud buď do Středozemního moře, nebo horní cestou přes Hamburk. Ale o tom už jsme v Kronice Vysočiny vyprávěli.