Autonehodu si nepamatuje, ale už šestnáct let je kvůli ní na vozíku

V seznamu míst nechybí ani známé rehabilitační ústavy v Kladrubech nebo Košumberku. Diagnóza před šestnácti lety zněla krutě: rozdrcený pátý krční obratel a propíchaná mícha.

I na vozíku se dá sportovat

Petr je kvadruplegik, ale ruce dokáže částečně ovládat. „Nějaký klacek uříznu, ale abych si nakrájel cibuli nebo si sám uvařil, tak to nezvládnu, neudržím nic v ruce.“ O Petra se starají od letošního května v nově otevřeném domově pro osoby se zdravotním postižením v Proseči u Pošné. „Chtěl jsem našim ulevit, tak jsem šel sem. Jsou tady na nás hodní a postarají se o nás,“ chválí svůj nový domov. Kromě rehabilitací a cvičení má také možnost částečně pracovat v dílnách a dostane se i ven na projížďky.

Petr Vesecký|foto: Dáša Kubíková

Do Pacova je to odtud jen šest kilometrů, takže si na svém elektrickém vozíku troufne i na vyjížďku za kamarády. Řidiči jsou k němu ohleduplní: „Za těch patnáct let mě ještě nikdo nesestřelil,“ říká. Na chalupu to má dokonce 17 kilometrů – tam jezdí za rodiči a také trénovat hod kuželkou. „Olympiáda v Londýně mi utekla o jeden centimetr, letos jsem se do Ria taky nepodíval, tak snad to vyjde příště,“ doufá Petr. Trénuje s asistenty a jezdí na závody. Postižených, kteří hází kuželkou je u nás šest, na závodech se pak sejdou nejrůznější ostatní kategorie, lidé, kteří vrhají koulí nebo házejí oštěpem či diskem.

Přál by si asistentku

Petrovi je 39 let. V domově v Proseči u Pošné je spokojený, jen by rád měl k dispozici více personálu: „Sem se ale nikomu nechce a je to těžká práce. Jsem chlap jako hora když ty ženský mají někdy šedesát kilo, tak mě neutáhnou,“ říká s pochopením. Do života by si k sobě přál osobní asistentku, která by mu zároveň byla životní partnerkou.