Zakouření keramice nahrazovalo glazuru. Stovky let starou technologii s úspěchem vyzkoušeli členové skupiny Staré hrnce

V Malém Beranově u Jihlavy stojí v jedné zahradě jednoduchá hliněná pícka. Díky umístění ve svahu je částečně zapuštěná do země. "Je to volná rekonstrukce středověké hrnčířské pece," říká jihlavská archeoložka Kateřina Těsnohlídková. Pec je součástí archeologického experimentu, v rámci kterého se členové skupiny Staré hrnce, ve které jsou archeologové, keramici, ale například i geologové, pokoušejí na základě nálezů a vědeckých poznatků postaru, původní technologií, vyrobit keramiku. "Ten způsob, jak se s píckou pracuje, jak se v ní pálí, je autentický," říká archeoložka s tím, že testovali i různé druhy hlíny.

Specifický byl i způsob výpalu. Šlo totiž o zakuřovanou keramiku. "Objevila se tady někdy ve čtrnáctém století, a pálila se na Vysočině do začátku dvacátého století," vysvětluje Kateřina Těsnohlídková s tím, že poslední hrnčíř je doložený v Ostrově nad Oslavou ještě v padesátých letech dvacátého století. Tajemství zakouření spočívá v závěru výpalu, kdy se pec s rozpálenou keramikou naplní smolným mokrým dřevem a pak se neprodyšně uzavřou všechny otvory. Taková keramika má pak šedočerný povrch. "Prosytí se póry na povrchu. V podstatě je to levnější varianta glazur," dodává archeoložka.

Archeologický experiment pak zpravidla končívá vyzkoušením praktických vlastností nádob. Například nalitím vody do poháru. "Nebo vezmeme hrnec, dáme do něj suroviny a uvaříme vývar," říká s úsměvem Kateřina Těsnohlídková.