V 16. století sloužila elektřina jenom pro zábavu

Při studiu historie se zaměřil na středověk. „Já mám takovou energetickou rodinu, tatínek pracuje v jaderné elektrárně, dědeček jednu jadernou elektřinu stavěl. Je to krásné skloubení, které jsem hledal. Spojení historie s tou energetikou je krásné. Je to hodně vzdálené téma té humanitní sféře historiků, tak není tolik probádané,“ vypráví Michal Šimo.

Potřeba energie v pravěku a dnes? Někde na planetě skoro stejná

Touha po ovládnutí energie je spojená s celou historií lidstva. Tak jak jde pokrok od prvobytně pospolné společnosti, roste spotřeba energie člověka jako takové. „V době nejstarší před desítkami tisíc let před Kristem byla roční spotřeba člověka 3 GJ. Dnes bychom řekli spotřeba špatně živeného člověka. Bylo to jenom to, co člověk spotřeboval na tu svoji stravu, to co si nasbíral, později ulovil,“

Tato spotřeba se zdvojnásobila v době, kdy objevil oheň. Byl to pokrok, který mu umožnil dál pokračovat dál ve vývoji lidské společnosti. „Další pokrok přineslo zemědělství, kdy se spotřeba ztrojnásobila, dostal se na nějakých 20 GJ roční spotřeby, z toho jenom ty 3 GJ potřeboval na jídlo, ostatní byly zemědělské stroje, zemědělský dobytek,“ upozorňuje Michal Šimo.

Až do 16. století měl člověk o elektřině pouze pasivní poznání

Dnes se potřeba energie liší místo od místa na planetě. Pokud hovoříme o nejvyspělejších státech, tak člověk spotřebuje 350 GJ na osobu a rok. „Je to v tom úplně vše, včetně dopravy, která dělá strašně moc, bydlení, všechny tyhle věci spotřebovávají obrovské kvantum energie. Ale některé státy africké, asijské mají potřebu 20 GJ, to jsou státy, které jsou na úrovní té zemědělské společnosti,“ upozorňuje na rozdíly Michal Šimo.

Člověk se uměl setkat s projevy energie už v antice. „V žádném případě ji neuměl vyrábět nebo využít, ale věděl, že existuje nějaký elektrický sumec, znal ho. Nebo viděl blesky, je to projev síly, kterou nezná. U pasivního poznání vydržel dlouho, teprve v 16. století se vědci začali ptát a zamýšlení, co za tou silou stojí.“

Období dvorský kuriozit? 16. století

Tomuto období Michal Šimo říká období dvorských kuriozit, kdy jednotliví badatelé pro obveselení panstva ukazovali pokusy se statickou elektřinou. „Známé jsou kousky Abbého Nolleta, který připojil setninu vojáků ke zdroji statické elektřiny. Na jeho pokyny vždycky poskočili, kdy jimi prošla ta statická elektřina.“

Skutečné pokusy a objevy patří až do 18. a 19. století. Snažili se přijít na kloub tomu, jakým způsobem elektřina funguje a jakým způsobem by se dala do budoucnosti využít. „Ne vždy takové pokusy dopadly dobře. Benjaminovi Franklinovi jeho pokusy vyšly, taky Prokop Diviš přežil. Kdo takové štěstí neměl, byl Lomonosov, při svých pokusech zemřel. Kus hedvábného provázku není nejlepší izolant. To oni dali základy obrům devatenáctého století.“

Základ systematické elektrifikace byl položen 22. června 1919

I u nás se začalo nejprve s přestavováním hamrů a mlýnu na malé elektrárničky. V druhé polovině devatenáctého století měla většinou nějaká usedlost svoji elektrárnu. To se změnilo až na sklonku 19. století. Zemědělci chtěli zlevnit elektřinu. „Přinášelo to ovšem úskalí, každá ta malá distribuční síť má vlastní parametry a nemohlo dojít k propojení. Až 22. června 1919 stát přijal Zákon o všeužitečných elektrárenských společnostech, což dalo základ systematické elektrifikaci českých zemí,“ uzavírá Michal Šimo.