Onšovanka hraje nepřetržitě sto let. Založil ji vojenský kapelník Josef Tulach z Těškovic

„Můj děda byl ve válce, v první světovej, to byl v Dalmácii, a tam se dostal k muzice. Říkal, že díky tomu vůbec přežil válku,“ vypráví současný kapelník Onšovanky Vlastislav Borek. Když se jeho dědeček v roce 1919 z války vrátil domů do Těškovic, začal si učit muzikanty a založil kapelu. Ta se tehdy ještě jmenovala podle něj – Tulaši. Později, když kapela potřebovala zřizovatele, přejmenovala se podle zemědělského družstva v Onšově na Onšovanku.

Jeden čas hrála v Onšovance na bubny maminka dnešního kapelníka

Josef Tulach do muziky zapojil celou rodinu. Zaškolil i zetě, otce Vlastislava Borka. „Prvně ho děda učil hrát na kontrabas, pak harmoniku, pak křídlovku, baskřídlovku, no, musel skoro každej umět na všecko,“ směje se kapelník, a dodává, že na bubny jeden čas hrála i jeho maminka. „Jezdila s nima na kolech. Bubny uvázaný na kole, a jezdili různě po muzikách, taky dvanáct patnáct kilometrů,“ vypráví.

Dědeček Josef Tulach učil muziku zetě i vnuka

Sám dnešní kapelník začal hrát už jako malý chlapec. I jeho si vzal do parády dědeček. „My jsme hráli třeba za stodolou fotbal, a on se tady s některým zabejval. Po půlhodině šel zase další, a takhle jsme se točili,“ vzpomíná Vlastislav Borek.

Fotografie z natáčení filmu, archiv Vlastislava Borka|foto: Vlastimil Borek

Zahráli na konkurzu, a byli ve filmu

Nedaleko Onšova má chalupu známá režisérka Marie Poledňáková, a když hledala kapelu do svého filmu Jak se krotí krokodýli, hledala v okolí. „Pozvala nás na konkurz do Blažejovic. Tak jsme tam přijeli, sedli jsme, zahráli, a ona říkala: to je ono. A už jsme byli ve filmu,“ popisuje kapelník. Ke krokodýlům pak přidali ještě Román pro muže, kde si zahráli na pohřbu.