Naše prababičky se při žehlení pořádně nadřely. Elektřina jim pomohla až v padesátých letech

Blíží se Velikonoce, a každá hospodyňka chce mít byt vycíděný, závěsy a povlečení do voňava vyprané a vyžehlené.

V dnešní době k tomu má spoustu elektrických a mnohdy i robotických pomůcek. Naše babičky a prababičky to měly náročnější.

„To jsou kamna, do kterých se vkládalo hned šest žehliček najednou,“ ukazuje v podkroví Muzea Vysočiny v Jihlavě Ingrid Kotenová. Stojíme u litinových kamínek, ve kterých se před mnoha lety v nějakém krejčovství nahřívaly žehličky.

V policích muzejního depozitáře leží i další poklady, které ukazují, co kdysi obnášely domácí práce. „Ta má víc než pět kilo,“ říká pracovnice muzea, a zvedá žehličku na dřevěné uhlí. Aby bylo pěkně rozžhavené, musela hospodyňka žehličkou, která měla na bocích otvory, lehce mávat, a uhlí tím rozdmýchávat.

Žehličky používané v krejčovských dílnách vážily i pět kilogramů

Mnohem čistější žehlení než žehlička na uhlí, umožňovala ta, do které se vkládala nahřátá želízka. Těch muselo být několik, aby se vždy nějaká nahřívala na kamnech. Některé žehličky bývaly ozdobené gravírováním. „Tady je rytý motiv rostlinný,“ ukazuje Ingrid Kotenová.

První elektrické žehličky se u nás objevily v padesátých letech minulého století.  „To bude Elektro Praga,“ dodává správkyně sbírek, a ze zásuvky vyndává jeden bakelitový exemplář.

První pračky byly dřevěné a potřebovaly lidskou sílu

Podobně jako žehlení, se vyvíjelo i praní. Jedna skříň na půdě muzea je plná valch. „Říkalo se jim taky prací destičky, a byly z různých materiálů. Byly plechové, dřevěné, skleněné, i z pálené hlíny,“ říká Ingrid Kotenová, a ukazuje i jednu z prvních praček. Je dřevěná, a pracuje na principu valchy. Ruce ve vodě ale nahradila páka.