Na Humpolecku se zlato rýžovalo stejným způsobem jako při americké zlaté horečce. Stačí pánev, síto a rýč

"Nacházíme se v takzvané humpolecko-pacovské zlatonosné zóně," říká geolog Zbyněk Buřival u bezejmenného potoka v oblasti zvané Trucbába a ukazuje kolem sebe na terénní nerovnosti, malé kopečky. "Což byl štěrk, který zbyl po tom rýžování, takzvané sejpy," vysvětluje. Předpokládaný vznik těžby zlata v této oblasti je ve dvanáctém a první polovině třináctého století. První písemný záznam o mincmistru Jindřichovi pochází z roku 1252. Dodnes jsou pod hradem Orlík viditelné pozůstatky po těžbě z dobývek přímo na křemenných žilách.

10 fotografií

Mnohem rozšířenějším způsobem těžby zlata bylo rýžování na vodních tocích. "Zlato se z křemenných žil postupným zvětráváním dostávalo do zvětralin a ty se spláchly do vodních toků," říká Zbyněk Buřival s tím, že už v dobách středověku hledali zlato systematicky. Zlato našli v říčních sedimentech a postupovali proti proudu potoka, až našli nejbohatší výskyty.

Metoda rýžování se za stovky let nezměnila. Stejnou používali i zlatokopové při americké zlaté horečce na řece Youkon, stejnou používají dnešní hledači zlata. Při těžbě ve větším rozsahu pak ve středověku používali rýžovací žlaby, kde se zlatinky zachytávaly na ovčí kožešině, odtud pak pochází pojem zlaté rouno. Dnes existuje modernější podoba žlabu se zarážkami a síty.

Základním principem rýžování v pánvi je odplavení lehčích minerálů. Těžké zlato by se mělo usadit na dně pánve. Jíl a lehčí částečky zlatokop vyplavuje krouživým pohybem pánve těsně pod hladinou vody. V pánvi pak zůstává tmavá těžká frakce, která se v případě potoka u Humpolce skládá především z minerálů železa a titanu. Zlatinky mívají velikost desetin milimetru. Je tak ideální odnést si vyrýžovanou těžkou frakci k prozkoumání pod mikroskopem.