Kominíci mají šťastné ženy - denně jim nosí pověstné štěstí a domů chodí po práci jako ze škatulky

„Baví mě, že pokecám s lidmi. S půlkou vesnice si většinou tykám. Z dálky už na mě volají. Je to super, nedělám pořád stejnou práci a hlavně nejsem odkázaný na píchačky,“ libuje si kominík Patrik. Jeho miminka dělala kdysi vedoucí v jihlavském kominickém družstvu a se svými dvěma bratry běhali s nosem od sazí už jako malí kluci. A zůstalo jim to. Vlastně si pořád hrají.

„Musím mít klíče na všechny různý velikosti. Nahoru jsem to kontroloval, jestli to je průchodný. Musím spouštět nářadí, může tam být vrána, holub. Mohou propadnout vrchem. Je to nebezpečné hlavně na podzim a v zimě. Sednou si k ústí komína, přiotráví se a spadnou. Ven už se nikdy nedostanou,“ komentuje postup při práci za komínem jihlavský kominík.

Na sobě má stále předepsané oblečení, ve kterém je v zimě zima a v létě teplo. Neustále je celý od sazí, ale to prý ženy a přítelkyně kominíků nijak netrápí. „My si pereme sami. Máme tady pračku. Taky se tady koupeme, takže domů chodíme čistí,“ říká hrdě kominík, který po šichtě často nemíří přímo domů, ale rád zajde ještě s kamarády na pivo. Jeho další vášní jsou filmy, ze kterých už má početnou filmotéku. V práci se v těchto dnech nestačí otáčet ani Patrikův kolega Honza Procházka. Když protáhl komín u pana Jiříka ve Smrčné u Jihlavy, liboval si: „Vidíte, jak ten komín je čistej, teď to vypucoval. Krása!“