Kdybych se znovu narodil, zase bych chtěl být bednářem, říká mistr Miroslav Vrtěna

Miroslav Vrtěna je jediným bednářem na Vysočině. „Kdo škaredě tloukl, tak za tím nepřišli, šli za tím, kdo tloukl pěkně,“ dokončil známou píseň čerstvý nositel titulu Mistr tradiční rukodělné výroby ze Štěpánova nad Svratkou.

Řemeslo na ústupu

Dříve hojně rozšířené řemeslo je na ústupu: „Každý si dneska myslí, že bednář dělá bedny. Jenomže bednář dělá nádoby. Dřív, když se nevěsta vdávala, tak měla bednářskou výbavu – vanu na koupání dospělých, vaničku na koupání dětí, dřez, šaflík na dojení, vědra, putýnku pro kozu, vekou putnu pro koně, těch výrobků dřív byla celá škála,“ vysvětluje Miroslav Vrtěna původní náplň bednářského řemesla.

Většinu těchto nádob ze dřeva nahradily nádoby kovové nebo plastové, takže dnes se věnuje především výrobě malolitrážních soudků a korbelů.

Hustoletité dřevo

Miroslav Vrtěna spolupracuje v dílně u svého domku s manželkou Jiřinou, která má také na bednařinu živnost. Pracuje s nimi i syn Jiří, který je vyučeným stolařem, protože učňovský obor bednářský od sedmdesátých let už neexistuje.

Na soudky je potřeba hustoletité dřevo, které nepropouští. Do tvaru soudku se vyfrézují takzvané duhy podle šablon, na navijáku se z jedné strany stáhnou a pak už se tluče do obručí. „Dřív, když se nakládalo maso do škopku, tak on byl za celý rok rozeschlý a musel se nalít vodou a nechat napít, aby se to dřevo roztáhlo a škopek nepropouštěl. A od toho pochází to rčení, že pije jako duha,“ osvětluje nadšený bednář další známou věc, kterou si možná neuvědomujeme.

Vyučil se v plzeňském pivovaru a kromě pěti let, je celý život bednářem. Přestože je to dřina, přiznává Miroslav Vrtěna, že kdyby se znovu narodil, zase by chtěl být bednářem.